Hippyknížka

Jolana

Atila Szalay

Následující příběh je věnován stejnému jménu. Vznikl okamžitým nápadem, okamžitou myšlenkou, řekněme vnuknutím, jak toto jméno do nějakého příběhu zakomponovat A postupem času jak jsem psal se mi do toho trochu vpletl i můj „brácha“.I jemu proto povídku věnuju…

Šla po chodníku po jeho po pravé straně, tak nějak tiše, skoro melancholicky. To proto, že jí krásně hřály žluto-oranžové paprsky slunce. Slunce které mělo takovou barvu a hebkost, protože bylo zrovna babí léto. Snad nejkrásnější období v roce. Sluneční paprsky už nepálí tak jako v létě, nepříjemně ostře, a ani je místy neskrývají jarní mraky, které poskytují přírodě tolik potřebnou vláhu pro růst. Lehký větřík si hrál s pestrobarevným listím na větvích stromů a ono padalo po pár listech, ale skoro nepřetržitě, dolů. Zbytečně se jej někteří lidé snažili zamést na hromádky, protože hned padalo nové. A i ten slabý vítr je z těch hromádek zas roznesl do ulic a na trávu.

Beze spěchu pokračovala dál ulicí, škola dávno skončila a nebylo kam chvátat, když je tak pěkně. Chtěla si užít tý krásy babího léta dokud je. Jakmile začnou první deštíky, tak bude po procházkách jako je tahle. Po několika krocích se vždy zastavila a sebrala ze země nějaký pěkný barevný exemplář, že si z toho doma udělá výzdobu. Jak jen ale aby ty listy neztratily barvu? To se jí mihlo hlavou. Mezitím, co očima těkala po zemi a hledala další listy, spočinul její pohled na sloupku s plakátama. Sluníčko se od nalepených plakátů odráželo, hned jí díky tomu napadlo, jak vyzrát na barvy listů. Prostě je nejdřív nastříká bezbarvým lakem a pak z nich teprve vytvoří ozdobu.

Když už tak stála před tím sloupkem, tak se podívala na vylepený plakáty. Je zrovna pátek a nemá co dělat, co když se někde něco koná… Převážná většina plakátů už byla hodně stará, ale mezi nimi žlutě svítil jeden novější. Černým písmem bylo napsáno, že dnes je v kulturáku koncert kapely Blue Rock. Vstup za pade, začátek v osm hodin. Sice jí jméno kapely nic neříkalo, takový typ plakátu viděla poprvé, ale rozhodnutí tam jít bylo jasný. Co doma? Nuda u bedny? Ani náhodou, a výzdobu stejně musí udělat až ty listy trochu vyschnou a narovnají se. Proto je hned po příchodu domů vložila mezi listy čistého papíru a zatížila sloupkem knih. Těšila se na živou hudbu, a tak si ještě na půl hodiny před odchodem na koncert pustila gramofon. Stařičký to model, ale plně funkční, byla na něj moc hrdá a nedala by na něj dopustit i za všechna cédéčka světa zdarma.

Vyrazila z domu o něco dřív, aby přišla do kulturáku, ještě než bude narváno. Představa tlačenice u vchodu při koupi vstupenek se jí nelíbila. Sál byl ještě zahalen do pološera, hlavní osvětlení se soustřeďovalo na pódium, kde se teprve připravovaly aparáty na hraní. Usadila se k volnému stolku co nejblíž pódia a rozhlížela se okolo po sále. Odhadem tady bylo zatím tak dvacet lidí, plus mínus přibližně v jejím věku. Ale nikdo známý, teda nikdo z těch pár lidí, co ve městě znala. Moc jich nebylo, ale to jí nevadilo, lepší mít pár dobrých kamarádů, se kterými si rozumí, než spousta těch, co se jí snaží vnutit svoje názory.


Teda tady je ale zmatek, pomyslel si Filip a povzdechnul si. Za půl hodiny se má začít hrát a ještě ani nebyla zvuková zkouška. No co, bude se to muset vzít naostro, však on si s tím zvukař poradí. Nestalo se to poprvý. Hlavně že už jsou postavený aparáty, ještě naladit a bude. Ostatní kluci z kapely už maj hotovo a tak se vydali k baru na jedno, než se začne. Pak už nebude ta šance si někam odskočit - v příští hodince a půl než bude pauza. Koukal se po pouzdrech, kde má svoji kytaru a nějak se nemohl dohledat. Sakra fix, kam zašantročili moji Jolanu, vztekle si ulevil. Zrovna vešel do šatny bedňák Tomáš, takže se na něj Filip otočil a zeptal se rovnou jeho. Neviděl jsi moji Jolanu? Podívám se po ní, odvětil, ale netvářil se nijak zvlášť nadšeně.


Sotva Tomáš vyšel z šatny, tak si tak pod vousy brmlal něco v tom smyslu, jako že tady má starostí až nad hlavu a Filip ještě hledá nějakou Jolanu, jako kdyby nemohl pomoct na pódiu, kam zrovna došel. Rozhlídnul se po sále, zapnul mikrofon, aby se nemusel překřikovat. Prosim vás, je tady někde v sále Jolana? Chvíle ticha a pak váhavý pohyb dívky u jednoho ze stolů. Tomáš seskočil z pódia a šel k ní. Jolana? Jo, to jsem já. Tak pojď se mnou, kytarák si tě žádá. Sice nechápala jak je to možný, odkud jí zná, ale moment překvapení jí zastihl tak, že nebyla schopná nic, než poslušně následovat Tomáše směrem k šatně. Jolča

Tak jsem tady, tady jí máš. Otevřely se dveře šatny a s těmito slovy vešel dovnitř Tomáš s Jolanou. Filip se otočil a koukal jak na zjevení. Kytara nikde a on sem táhne nějakou fanynku. Vydrž moment prosím. Okamžitě se pustil za Tomášem a chvilku spolu za dveřmi šatny mluvili. Nebylo rozumět slovům, jen intonaci, chvilku to vypadalo jak hádka v italský famílii a pak smích. Filip se vrátil do šatny a pokynul Jolaně. Sedni si, na, dej si něco. Podal ji lahev s kofolou. Asi se divíš, co tady děláš, že? Já teda taky, dovol mi to vysvětlit, došlo tady k neuvěřitelný shodě náhod. Ten kluk je náš novej bedňák, je s náma dneska na koncertu poprvý. No a já se sháněl po svojí kytaře, která se jmenuje Jolana. No a místo ní přišel s tebou.

Během toho vysvětlování se Jolaně postupně měnil výraz tváře z velkýho překvapení na pochopení a pak už se jen smála. Stejně jako Filip. Tak je to teda, tohle by snad nevymysleli ani ve filmu, takovou blbost. Podala Filipovi prázdnou lahev od kofoly, ten jí převzal a podal jí ruku. Málem bych se ti zapomněl představit. Kytarista skupiny Blue Rock, mé jméno je Filip. Teda koukám že máš pěknou žízeň. To teda jo, je tady totiž pěkně dusno, asi bude bouřka. Nevadí, jen ať je, tady jsme schovaný pod střechou a když nevypadne elektrika, tak budeme hrát do rána.


Jolana se ani nenadála a už Blue Rock ohlašoval poslední písničku večera. Jasně, že nebyla zcela poslední, publikum si řevem a pískotem vymodlilo ještě dva přídavky. To už se ale nemohla dočkat, kdy dohrajou. Určitě jako jediná z obecenstva, ti by si nejradši vyřvali ještě jednu sérii, ale chtěla přeci s Filipem ještě prohodit pár slov. Sotva se v šatně seznámili, za minutku už se objevila i Filipova kytara. Takže ladil a mezitím proběhlo takový to seznamovací kolečko otázek a odpovědí. Pak už se viděli jen přes jednu pauzu mezi sériema písniček u baru. A to mu tak maximálně stihla pochválit hraní a podat si ruku i s ostaníma z kapely. I se svým hudebním hluchem poznala, že to hraní na pár místech zkazil. Vždycky když ji svým pohledem vyhledal v sále a ona se mu zrovna podívala taky do očí.

Dozněly poslední tóny, úklon publiku a odchod do šatny. Filip pokynul Jolaně ať ho tam následuje. Byl docela ztrhanej, žádnej div, když pět hodin čistýho času potí na pódiu výkon. Litrovka minerálky do něj padla rychlostí vodopádu, doslova s sebou švihl na židli a oddechoval. Za chvilku popadl dech a mohl začít normálně mluvit. Poděkoval za pochvalu, a omluvil se za případný kiksy v hraní. Jen zatajil, že vlastně díky ní, nějak mu její pohled vždycky očaroval prsty na hmatníku kytary, a on je dal jinam, než měl. Jen si to nedovedl vysvětlit proč. Rychlý pohled na ciferník hodinek, výměna telefonního čísla a museli se rozloučit. Rozloučit se stejně náhle jako se seznámili.


Babí léto přešlo v ubrečený podzim, a ten zas v bílou zimu. Mezi Jolanou a Filipem v té době proběhlo několik zpráviček mobilem, nějaký ten pohled s pozdravem z cest a pár dopisů. V nich bylo obsaženo spoustu věcí. Co má kdo z nich rád a co nerad, jaký jsou novinky ze života, jak se vede, co kdo z nich dělá, jak se komu daří, a tak. Postupně se tak s sebou seznamovali a poznávali se. Snad málokdo už dnes takhle komunikuje. Ale co má vlastně člověk skrz takové roční období dělat? Venku není příjemně a tak bylo naopak příjemné si tímto způsobem krátit odpoledne a večery, kdy už je tma velice brzo a člověka alespoň trochu hřeje svělo lampičky v pokojíku a aroma zapálené vonné tyčinky.

A tak uběhla i zima a o slovo se přihlásilo jaro. Jedno z nejkrásnějších za poslední roky. Přišlo po zimě náhle a příjemně. Sluníčko a kytičky volaly po procházkách, zkrátka se zas z domovů vydat ven, konečně! Doma je sice doma, ale ne na moc dlouho. A zas začala sezóna koncertování, takže se opět Blue Rock dostal do městečka, kde bydlí Jolana. A zas se setkali… Protentokát už plánovaně a udělali si na sebe trochu času před vystoupením. A už si nemuseli svoje zážitky a pocity jen psát, ale si je i říct. Bylo to něco opravdovějšího, alespoň na chvíli. A pak zas dopisy a zprávičky. A zas další setkání, párkrát,jak byl čas.

Hraní s kapelou zabíralo každý volný víkend, který byl možný. Blue rock se už konečně chtěl dostat z klubíků a zábav taky konečně někam dál. Ne že by je právě takový hraní nebavilo, ale muzika je drahý koníček, a takovým hraním se moc nevydělá. Tak na pár pivek, nový struny nebo paličky, benzín a sem tam nějaká ta stovka navíc do kapsy. Z toho se nenechá zaplatit ani novej zesilovač nebo nahrávací studio. A tak se snažili hrát co nejvíc, aby se dostali do povědomí lidí a mohli mít možnost si zahrát pro větší publikum. A Jolana zas chodila na brigádu, chudej student rád každou korunku co mu chrastí v kapse.


Filip zrovna očekával další dopis, ale ten nedocházel a nedocházel, ani esemeska ne. Proč jen? Ptal se sám sebe. Po týdnu mu to bylo divný, a měl i takový zvláštní pocit strachu. Sebral pro jistotu do auta stan a spacák a vydal se na nečekanou neohlášenou návštěvu za Jolanou. Nervozita s přibývajícími kilometry vzrůstala, dva kiláky před cílem musel Filip zastavit a dát si pět minut pauzu na rozdejchání. Teprv pak pokračoval dál. Zaklepání na dveře a pět šíleně dlouhejch vteřin čekání. Dobrý den, já jdu za Jolanou, ohlásil se po otevření dveří. Chvilinka ticha a odpověď. Promiň, Jolana je v krajský nemocnici. Co, cože.. Co se stalo? Zeptal se překvapeně. Je v bezvědomí, nikdo neví proč, najednou omdlela. Omlovám se, já netušil, nezlobte se. Můžu za ní zajet na návštěvu? Nic se neděje, dobře, my tam zrovna jedem, můžeš jet s námi jestli chceš.

Po cestě do nemocnice nikdo nemluvil, a Filip se radši na nic neptal, však se dozví na místě. Ale už tak podivný hlodání pochybností v jeho duši nijak nevylepšilo ponurý nemocniční prostředí. Ticho přerušované klapáním bílých přezůvek po nemocničním linu, plášť a čepka na hlavu co smrdí dezinfekcí, žádný barvy, jen bílý stěny okolo. Nejdřív museli čekat na doktora, který je pustil k Jolaně do pokoje. Ležela na posteli jak Šípková Růženka, žádnej náznak že by jí něco bylo, a přitom spala. Vlastně byla v kómatu. Tělo fungovalo ale nereagovala její duše. Zas to ticho před bouří, než začal doktor mluvit. Jenže vlastně nic neřekl. Prostě je v kómatu a nikdo neví proč, co s ní je. Maminka začala plakat a Filip proto taky neměl daleko od slz, ale držel se. Jen si sám pomyslel dle svých zkušeností, že to bude špatný. Nevěřil doktorům od svý nehody a zážitků při léčení. Půlka doktorů jsou šarlatáni co maj diplom náhodou a druhá jsou ti, kteří by uměli vyléčit perfektně, jen jim to náš systém a málo penízků neumožňuje.

Naštěstí si teda pan doktor a sestry Filipa pamatovaly a v domnění, že je z rodiny, mohl Jolanu navštěvovat. Jinak by to nešlo, karanténa a přísný pravidla, a hlavně pořád nevěděli, co s ní je. Filip jí takhle navštěvoval dvakrát za týden a tak hodinku dvě poseděl u postele a povídal si s ní a četl jí knížky. Doufajíc, že to všechno alespoň v podvědomí vnímá a až se uzdraví tak si snad na něco vzpomene. Ani si to ze začátku neuvědomoval, ale to mu po čase došlo, že se do ní bezhlavě zamiloval. tak moc, že by nebyl schopen se zamilovat do nikoho jinýho i kdyby tam už takhle zůstala ležet na věky věků. A tak jí o tom alespoň povídal, vyprávěl jí svoje pocity, události okolo něj, jak mu to jde s kapelou, no prostě všechno. A jak je na jednu stranu vlastně stydlivka, tak teď když věděl, že mu nemůže odpovědět a „spí“ se ten ostych ztratil někam za hranice nekonečna. A tak jí vždy před odchodem šeptal něžná slůvka do ucha jemně ji políbil na rty.

Snad znáš tu cestu, co do hor vede.

Nepůjdu tam sám, budu mít tebe.

A Jolana skutečně šla po horské cestě až došla k chatě na úpatí hory, co měla z jedný strany jen holou skálu a z druhý strany byla porostlá klečí a mechem. Zdvihala se do neuvěřitelný výšky, musela pořádně zaklonit hlavu, aby dohlédla na vrcholek. Ten měl sněhovou čepici ještě od zimy, ale tady dole na úpatí kvetly kytky a zelenala se tráva. Utrhla jeden stonek trávy a zastrčila si ho do koutku úst. Pak vešla do chaty, sedla si ke stolu a koukala na jinak prázdný stůl. Opravdu na něm nic jinýho nebylo než váza s vodou, přitom jako by ale byla plná fialek. Úplně cítila jejich vůni, intenzivně tak moc, že chmátla po tý prázdný váze a přistrčila si ji pod nos, zavřela oči a pořádně se nadechla tý vůně. Když znova otevřela oči, koukala ležíc na bílý nemocniční pokoj a vázu s fialkama na stolku vedle.


Jasně že byly od Filipa. Nemohl tušit, že se probudí a uvidí je, než zvadnou. Ale věděl, že jsou to její nejoblíbenější kytičky. Taky neváhal se je snažit sehnat za každou cenu, i když už dávno nebyla jejich sezóna. A ona je uviděla a jejich vůně ji probrala ze spánku. Rozbrečel se z toho štěstím, jak malej kluk co si rozbije koleno na štěrku, když se tu šťastnou novinu dozvěděl.

A zas bylo babí léto a sluníčko si hrálo s barvama. Jolana s Filipem si vyšli za město na procházku. Jolana samozřejmě znala cestičky v okolí svýho rodnýho městečka, ale Filipa napadlo to zkusit jinak. Prostě si určili přímej směr ve kterým vyrazí jakmile minuli poslední domeček na kraji města. Hned se i známá místa a krajina vyjímaly z jiný perspektivy, když se ti dva museli plahočit přímým směrem přes všechno. A určili si pravidlo, že případný těžko překonatelný překážky lze bokem obejít jen do vzdálenosti deseti metrů. Takhle došli za les až k řece. Ta už by se musela přeplavat. Tady je cíl dnešní procházky. Sluníčko krásně vyhřálo trávu na břehu, mohli si bez obav sednout a nebylo se potřeba bát nachlazení od země.

Krásná situace, krásnej okamžik, ale Filip najednou nedokázal přemoct svoji nesmělost a alespoň chytnout Jolanu za ruku. Tak moc mu bouchalo srdce, že to snad muselo být i slyšet. Nezmohl se na víc, než si jen lehnout, založit ruce za hlavu, zavřít oči a nechat se hřát slunečníma paprskama. Jolana to udělala taky a myšlenky se začaly objevovat v její hlavě. Vzpomněla si na fialky a ten napůl sen a napůl skutečnost, co jí probudilo. Začalo jí to hrát v hlavě jako film puštěný pozadu. Probuzení, chata, příchod k ní a pohled na čepici sněhu na vrcholku hory, a celá ta dlouhá cesta, než k tý chatě došla. A celou tu cestu ji ale doprovázel něčí příjemný hlas, který jí dodával energii tam dojít a nutil tu cestu dokončit. Dyk to byl přeci Filip, uvědomila si najednou a vzpomněla si na všechno, co jí říkal a četl z knížek. teď věděla, jak moc moc jí miluje.

Otevřela oči, naklonila se k němu, pohladila ho po vlasech, aby otevřel oči a nelekl se. Usmála se a obejmula ho pevně, stejně jako on svýma rukama pevně stiskl ji. A sluníčko zajiskřilo ještě víc měkce a teple těm dvěma do tváří při jejich prvním opravdovým polibku.

Splynutí

Atila Szalay

věnováno Nelušce – ať už se svými vlasy udělá cokoli

Zrovna jsem si upravoval ponožku v botě a zavazoval tkaničku od pravý boty. No spíš křuska už to byla, ale dlouholetým nošením na sebe navzájem s mojí nohou velice zvyklá a pohodlná. Takže jsem periférním viděním pozoroval jak se vteřinu za vteřinou moji dva kamarádi Banán a Pírko ode mě vzdalují a ztrácejí v ranní mlze. Popadl jsem kletr na záda a rozběhl se za nimi. Se supěním jsem se za nimi po čtvrtmílovém přesunu dohnal jak rozjetý vlak, a ne a ne zastavit, protože lesní cesta se najednou zlomila do nečekaného klesání. Klacek co se mi vpletl pod nohy jako by se tam zjevil zázrakem, ten se ale nestal. Já se jako ve filmu, když právě vlak vykolejí, pěkně natáhl podélně na cestu, a pokračoval ještě tak tři metry v pohybu, než mě zastavil příkop plný kopřiv. Dvě mouchy jednou ranou - koupel v ranní rose a pleťová maska z kopřiv - mi zrovna nevyhovovala. Mezi zelení kopřiv na mě vykukovaly kapradě a při pohledu nahoru se modré nebe jen místy zabělalo lehkým oparem mráčků. Zkonstatoval jsem si jen tak pro sebe, že dneska bude pěkně a nasával ranní vzduch, který voněl něčím, co mi jakoby dávalo příslib, že se dnes přihodí něco neobyčejnýho. Moje rozjímání trvalo jen do chvíle kdy nad mými myšlenkami převážila palčivá bolest od popálení kopřivami.

Jak jinak že se ti dva mému pokusu o akrobacii s nádechem slona v porcelánu začali chechtat jak šílenci. Kdyby takhle vesele začínalo každý ráno tak bych se nezlobil. Cesta vedla ještě chvíli z kopce, ale kopřivy v příkopu vystřídala jen tráva, protože jej už nekryl stín stromů. Kopřivy samy pálí, ale sluníčko zas pálí je. Před námi se vynořovaly postupně domečky nějaké vesnice a my jsme podvědomě zrychlili krok, protože žaludky už kručely hlady a my se viděli v nějakém koloniálu vonícím čerstvým pečivem. A vůbec nám nevadilo, že už nejdeme z kopce, ale po mírném stoupáčku a ranní slunce nám ostře jde přímo do očí, neb jsme mířili na východ. Ptáčci paprsky slunce ale nebrali v potaz a cvrlikali jak o život, sem tam vyrušeni nějakým kohoutem, co zřejmě zaspal, a kokrhal ještě v devět dopoledne. Cestou mezi námi po mém pádu už nepadlo ani slovo, každý z nás třech si vychutnával to krásné voňavé ráno.

Vesnička do které jsme vstoupili měla klasickou náves. Uprostřed rybníček zelený žabincem s pár kachnami, obestřený starými lípami, které se majestátně klaněly svými větvemi dsleko od svého kmene. Plechová bouda zastávky byla zřejmě nová nebo čertvě natřená, na ní spoustu plakátů a vedle jako čáp na jedné noze stála poštovní schránka. Všude okolo jen baráčky a brány usedlostí, nikde však náznak čehokoli, co by se mohlo podobat obchodu. Na mapě byla půllitrem označena hospoda, tak ta tady taky nikde není k vidění. Nikde ani živáčka, jako kdyby sem shodili bombu s nervovým plynem, který ovšem nepůsobí na ty kačeny v rybníce.

Banán jako naschvál někde vyhrabal zřejmě svojí poslední tatranku a nezřízeně se s ní přede mnou a Pírkem krmil. Okamžitě jsem pocítil kručení žaludku ještě víc a sliny mi v ústech snad dělaly vír, který by s sebou dolů strhnul cokoli. Bylo to jako když jedete vlakem v kupé a někdo ze spolucestujících si vybalí něco k zakousnutí. Okamžitě dostanete chuť si taky něco dát, ale slušně čekáte než dotyčný dojí a dáte si za chvilku taky. Takhle se dokola prostřídá celý kupéčko. Jo, jenže na rozdíl od tohoto imaginárního kupé nemám ani kus suchýho rohlíku a Pírko má ze včerejška ješte poslední pytlík rejže, která je k snídani absoltně nepoživatelná.

Rezignovaně jsem shodil kletr ze zad, opřel ho o starý oprýskaný sloupek u pangejtu. Sedl jsem si a svoje záda jsem zas opřel o kletr. Ozval se zvuk škrtnutí a zapraskání, Banán si zapálil cigárko a taky se usadil na zem a nasával nejen nikotin, ale i energii slunce, který začalo pomalu víc a nepříjemně pálit. Tak jsem si taky zapálil, balenou z mýho oblíbenýho tabáčku, a přesunul se do stínu lípy. V ten okamžik se jako na povel rozvinula živá debata, co jako bude dál? Rozbalil jsem mapu a začal dumat nad tím kam dpokračovat, protože tahle vesnička evidentně nenabízela nic z toho co jsme momentálně potřebovali. Nu což, nejkratší to bude dál po zelený nebo žlutý turistický značce. Pírko šel hledat kde by mohla ta zelená jako teda být a já dělal s Banánem alespoň do ešusu čaj, protože ráno jsem nemohl rozpálit zvlhlý tablety suchýho lihu, a teď už byly sluncem vysušeny do normálu. Zelená značka se našla, takže dopijem čaj a jdeme dál. Už jsem chtěl házet kletr na záda, když zavanul větřík a najednou se zpoza jedný lípy vynořilo děvče s pejskem a šlo naším směrem. Když kluci viděli že nehodlám obtěžkat svoje záda, podívali se mým směrem a pochopili. Doptáme se jak to tady funguje.

Nejsem zrovna konverzační mág, takže kluci se ujali role a vyzvídali. Pomalu táhlo na desátou, takže první otázka se týkala hospody. Hmm, tady není, tak jo, obchod? Od osmi do čtvrt na devět a pak až ve čtyři odpoledne do půl pátý. Co je to proboha za otvíračku? Ahááá, to je pojízdnej krám, no, tak to jsme prošvihli… Je tady někde alespoň pitná voda? Studna nefunguje. A nenašla by se tady pohádková osoba co by ji zprovoznila? Pochopila tuhle narážku a tak jsme následujíce slečnu a pejska šlapali pro vodu právě k ní. Hned ze začátku jsem si to neuvědomil, ale něco mě na ní zaujalo už od prvního pohledu na ni. To mě trklo až odpoledne, daleko odsud, ale nebudu předbíhat.

Družný rozhovor nám krátil cestu. Navzájem jsme se představili, jmenuje se Lenka. Ahoj, já jsem Céčko, teda Cyril. Kam jdeme a stav počasí bylo první téma, posléze kolik nám je let a tak. Však to znáte. Vesnička byla obydlena cca sto obyvateli a ti byli buď v rachotě nebo mimo na dovolený, vždyť je čas prázdnin. Jakmile jsme zabočili k brance jednoho z domečků, trochu spadlo volume našeho hlasu, abychom nebyli hned vyhozeni. Lenka ale řekla že je to v poho, doma nikdo není. Rodiče odjeli za babičkou a vrátí se za týden, ona zůstala aby se postarala o hospodářství. Dnes už ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme seděli v kuchyňce u Lenky a ládovali se čerstvým chlebem s máslem a domácí marmeládou, k tomu jsme popíjeli čajík a bylo nám fajn. Zdálo se mi jako by po mě pokukovala nějak víc jak po klucích, ale pradávný instinkt zvaný pud sebezáchovy mi nedal myslet na nic víc než na jídlo. Děkovat jsme neměli, za málo, prý by se beztak nudila. Tak teda ahoj, snad někdy, už musíme. Hodiny ukazovaly poledne a zpoždění klepalo na naše svaly na nohou. Zítra máme o třicet kiláků dál přibrat ještě tři kámoše a pokračovat v naší pouti. Dopravní prostředky pro urychlení cesty jsme předem ze zásady odmítli použít, takže naše tempo chůze bylo na nejvyšším stupni možném vzhledem k zátěži na zádech. Odhadem 15kg na osobu plus dvě petky vody, ale to se časem vypije.

Lenka

Zelená značka určovala náš směr, i její barva se hodila, prvních snad pět kilometrů vedla lesem. Polední žár zmírněn vzrostlými smrky a duby je příhodný pro pěší jakéhokoli vyznání a cíle. A jako by paní štěstěna od rána nevyčerpala své zásoby, pole za lesem pokryté zrajícím žitem nám po chvíli odhalilo vodní hladinu. Z dálky bylo slyšet cákání a šplouchání vody smíšené s křikem dovádějící mládeže. Osvěžení nás nemine. Volný plácek na trávě kousek od hladiny se přímo nabízel k odložení zavazadel a toho mála co jsme měli na sobě oblečený. Nejdřív jsem se zlehka osvěžil do půl těla ponořen ve vodě a pak si skočil šipku. Jako by mi z ramen sundali snad tunu zátěže, tak lehce jsem se cítil. Ve vodě jako bych se změnil v lachtana co nezná souš a vyžíval se v potápění až ke dnu. Nechápu jak se vůbec někdo může chtít nekoupat a dokáže se jen válet na dece a chytat bronz. Po půl hoďce ve vodě jsem měl dost a natáhl se na karimatku, za pět minut mě slunce dokonale osušilo. Perfektní chvilka na relax si vyžádala jointa. Koloval mezi mnou a kluky jako posvátná dýmka míru mezi indiánskými náčelníky, válečná sekera nikdy nebude vykopána.

Myšlenky mi lítaly hlavou, podvědomí se otevřelo a já zavzpomínal na dnešní ráno. Ta holka…. Lenka, dlouhý vlasy do půl zad a spoustu korálků, to mě šlehlo do očí a zažehlo jiskru v mý hlavě. Ale oblečení normálka, jednobarevný triko zřejmě made in China a sukně po kotníky z krepovaný látky. Proto jsem hned nereagoval, jinak mít zvonáče tak by mě to hned trklo jak bejk na corridě. Je sama a nudí se. Musím jí vidět, čím dřív tím líp. Nedokázal jsem najednou odtrhnout svoje myšlenky od jejího obličeje, který se mi vybavil v hlavě a ne a ne zmizet. Rozhodnutí přišlo okamžitě, vrátím se za ní. Jak jen to ale udělat s klukama? Začal jsem spřádat plán jak se nenápadně vypařit, vyšel mi dokonale. Nejdřív jsem nenápadně zjistil od místních koupálistů kde nejlíp sehnat proviant. Dobrý, kilák odsud je koloniál i hospoda. Nakoupit proviant a šup na véču do putiky. Musím se držet, ale psychika je silnej protiklad alkoholu, když člověk chce. Poslal jsem ke stolu pár kol panáků aby se muselo spát dýl. Před půlnocí jsme se vypotáceli od „Větrníku“ jak se to tam jmenovalo a vrátili se přenocovat zpět k místu naší odpolední koupele. Vstal jsem těsně po rozbřesku a velice potichu se sbalil. Napsal jsem klukům vzkaz aby se o mě nebáli, že se musí naše cesty rozdělit, ať si užijou, potkáme se posléze. Nádavkem jsem jim uvařil plnej ešus čaje na ráno, bude ještě vlažnej až se proberou.

Cestu zpět tam kde bydlí Lenka jsem prošlapal jak ve snách. Tempo jsem nasadil vražedný, ale chtěl jsem si máknout, ať to stihnu než přijede ten pojízdej krám. Určitě půjde nakoupit. Dorazil jsem splavenej jak řeka pět minut před osmou. Svoje verky jsem odložil na stejný místo jak včera. Stará karosa dorazila přesně v osm a z ní se linula vůně pečiva a uzenin. Měl jsem tu čest být první zákazník a vyžádal jsem si humorně jen to nejlepší a hlavně letošní zboží. Vysloužil jsem si tím úsměv těch co byli ve frontě za mnou. Nakoupil jsem mlíko, máslo, kousek sýra, lahvinku vína a chleba. Byl ještě teplý, tak jsem ho jen tak položil na kletr aby se v igeliťáku nezapařil. Teď už jsem jak na jehlách pozoroval okolí a doufal, že se objeví Lenka. Koukám na hodinky, sakra, dyk za pět minut Karosa odjede. Nervózně si zapaluju jednu ubalenou. Osm čtrnáct, někdo běží směrem sem. Hurááá, má to dlouhý vlásky a krepovanou sukni. Vylézám ze svého úkrytu za lípou, ukazuju se a mávám chlebem. Její poklus se změnil na normální chůzi. Dávám směrem k obchůdku na vědomí, že může odjet, řidič šaltuje jedničku a stařičký autobus důstojně vyráží na další štaci. Posadil jsem se zpět pod lípu.

První mě objevil, spíš vyčmuchal, Lenčin pejsek. Rasy a původu neznámého, ale o to chytřejší a hezčí, protože není zdegenerován šlechtěním. Mihnul se stín a krok ode mě stála Lenka. Chvilku, snad vteřinu, mi koukala přímo do očí. Nebyla v nich ani špetka překvapení, jako by to tušila, že tu budu dřív než vykročila nakoupit. Tak nevím, jestli ještě spím nebo mám dejavue, ale místo tří přízraků mýho dejavue tady vidím jen jeden. Doslova tak to řekla, ještě dnes si to pamatuju. Jako by si tu větu připravila předem. Zvedl jsem se, postavil se naproti ní ve vzdálenosti tak dvacet čísel. Pohladil jsem jí po vlasech a políbil. Než stihla překvapením cokoli udělat, tak jsem se jednou rukou natáhl dozadu ke kletru a vrazil jí do dlaní před chvílí koupený pecen chleba. Dneska tě zvu na snídani já, oznámil jsem jako by se nechumelilo. Ty teda dokážeš člověka překvapit, usmála se na mě. Hezčí úsměv jsem si v ten moment nedokázal představit.

Zase jsem snídal chleba s máslem a marmeládou, jak jinak než domácí. Tentokrát jsem ale místo čaje dostal kakao. Bylo udělaný z pytlíkovýho mlíka, který jsem už dlouho nikde neviděl. Vůbec spoustu starých dobrot z dob minulých jsem nekoupil nikde než právě v těch malých zapadlých obchůdcích a koloniálech, co přežily doteď a nestaly se částí některého z mega obchodních řetězců. A vůbec mi v těhle případech nevadí vyšší cena, mám to radši než Nejlevnější Nej Made In Market. Hlavou mi prolítlo, kdybych tady neseděl, co bych jen s tím nákupem dělal, na čundru? Proboha, jak mě vůbec mohlo v tuhle chvíli napadnout něco tak „praktickýho“. Musel jsem si v duši vrazit jednu pěkně mlasknutou facku. Po snídani jsem Lence pomohl obstarat zvířátka, ta taky mají nárok na snídani. Vůbec jsem nepřemýšlel co bude dál a ta myšlenka mě dostihla hned jak byla práce udělaná. Z toho jsem měl trochu obavy. Ten pocit, který jsem měl díky blízkosti Lenky se nedá popsat. Láska? Dokáže se někdo zamilovat během pár minut a nic o tom druhém nevědět. Radost? Určitě, byl jsem rád. Spíš než radost tak štěstí, ano byl jsem šťastný. Svoboda? Nikdo neříkal co máme nebo nemáme, jen my jsme si byli pány svýho osudu. To je jen pár pocitů ze všech který se mísily v mém těle a vytvářely směs z nejdokonalejších. Musela to ze mě cítit. Nemuseli jsme skoro mluvit, hra našich pohybů a gest si rozuměla bezchybně.

Půjdeme se projít, ukážu ti okolí, kam ráda chodím, když jsem sama, a kde můžu rozjímat. Fajn, bál jsem se nudy v jakékoliv podobě. Nějakou záhadnou oklikou jsme se po hodince chůze dostali k tomu místu, kde jsem včera přistál v kopřivách. Když jsem jí to vyprávěl, tak se samozřejmě smála mé nešikovnosti. Počkej, to ti nedaruju. Utrhnul jsem tu největší kopřivu co byla poblíž a šup tě taky popálit, ať nejsem sám. Jako by ji kousl do zadku jaký nabrala tempo běhu. Ale to bych nebyl já, přece se nenechám zahanbit. Kličkovali jsme mezi stromy lesa dokud jsem ji nedohnal. Kopřivu už jsem už dávno zahodil, vadila mi v běhu a já se o ní spálil na pravý ruce. Lenku jsem dohnal zrovna když jsme doběhli na takovou malou mýtinku, určitě o ní věděla a běžela tam záměrně. Povalil jsem jí do trávy a mechu, chvilku jsme se tak naoko prali a váleli se po trávě sem a tam a chechtali se. V jednom okamžiku jako když utne, boj ustal, naše pohledy se setkaly. Srdce se mi snad zastavilo, nebo jsem najednou vnímal čas tak pomalu že bych dokázal počítat každou setinu vteřiny? Nevím. Zavřela oči a pohladila mě po zádech. Můj nos se dotkl jejího, a jako slepec oťukává bílou holí chodník, zkoumal na kterou stranu by měl od prostředka pokračovat. Polibek, co následoval, byl stoletím času oproti rychlosti tlukotu mýho srdce, který se dostalo do normálu. Jeden, ale nekonečný. Pro ten okamžik se tak zdál. Mír. Slovo které mě napadlo jako první – takový byl. Žádná vášeň, neukojení, spěch nebo cokoliv jinýho. Věčný mír je jméno polibku který právě skončil. Zůstali jsme ležet v objetí, hladili se, nadechovali vůni lesa, vstřebávali krásu co byla všude okolo, poslouchali ticho. Nikdo z nás nechtěl přerušit to co se teď odehrávalo.

Probudil mě chlad stínu, slunce stálo nízko nad obzorem. Něco tu není v pořádku. Leknutím jsem se posadil a bezradně koukal okolo kam zmizela moje lesní víla, se kterou jsem ještě před chvílí cítil tu krásu co se nedá popsat ani namalovat. Smích ozývající se pár metrů nalevo mě uklidnil. Trochu jsme usnuli, už je šest. Na, tady si vem jahody a borůvky. Přede mnou se prostřel stůl z lopuchu a ne něm lesní ovoce o dvou chodech. Mám tady svoje místa, tam nikdo nechodí, vždycky nasbírám, řekla s lišáckým výrazem ve tváři. Navzájem jsme se nakrmili a zapatlali se od borůvek. Musíme se přeci zamaskovat před vetřelci, kteří by mohli narušit naše území. Pokud můžu soudit podle Lenky, tak jsem byl zapatlanej až za ušima, protože „bojové barvy“ jsme na sebe natírali navzájem. Hráli jsme si na indiány a plížili se lesem jako by byla válka a my se nesměli nechat objevit. Až jsme došli na kraj lesa, který byl na vrcholu kopce nad vesnicí. Západ slunce na sebe nenechal dlouho čekat a poslední paprsky slunce z nás slíznuly všechny pocity bezstarostosti. Musíme domů, nahnat slepičky na na kutě a zajistit hospodářství na noc. Ani mi to nevadilo, pomohl jsem rád. Nehledě na to že nám už po cestě za tmy začal nebezpečně naskakovat husí kůže. Přece jen, triko bez rukávů moc nezahřeje. Voda ze studny, kterou jsme se alespoň trochu odbarvili, byla taky vychlazená jak ze sedmýho schodu

Horký čaj rozehřívá zevnitř a já rozpaluju oheň v krbu. Topit samozřejmě není potřeba, je léto a venku bylo přes den okolo třiceti. Odhadem. Ale než svítit žárovkou, je příjemnější teplé měkké načervenalé světlo linoucí se z krbu. Nalévám další šálky čaje z nádherné keramické konvičky. Když mě chytne rapl tak dělám keramiku, dozvídám se informaci o tomto home made výrobku. Tak to bych asi nesvedl, ale zas dokážu opravit cokoli. Shodli jsme se že kluci a holky jsou každej šikovný na něco. Musel jsem ještě zahnat poslední špetku pochybností o tom, jak strávím dnešní noc. Takže jsem se s nuceným klidem zeptal, kde se tady nechá přespat pod širákem bez hrozby pokuty nebo popíchání vidlemi nevrlého sedláka. Než mi bylo zodpovězeno, tak se mi opět téměř zastavilo srdce. Blázínku, zůstaň tady, nechám se od Tebe v noci ohlídat, co kdyby přišel zloděj. Ohnul jsem paži v lokti aby mi naskočil biceps. Jen ať zkusí nějakej přijít. V krbu dohasínalo a já uslyšel něco jako vzdálené hřmění. Za pár minut mě Lenka vzala za ruku, do druhé mi dala lahev vína, které jsem koupil ráno, a sama nesla ve své druhé konvičku s novým čajem.

Byl jsem uveden do jejího království, do jejího podkrovního pokojíčku. Byl typicky holčičí, na první pohled. Na stěnách malůvky a fotky, lampička ozdobená papírovým stínidlem a všude okolo keramika. Polička s knížkami obsahovala samé starší knihy koupené v bazaru a na stolku stál pradávný gramofon. Myslím, že to byl JazzQ, co pustila velice potichu do pozadí, praskot jehly o desku byl téměř na stejné úrovni jako hlasitost hudby a skoro nahrazoval prskání dřeva v krbu z kuchyně. Hřmění, které jsem zaslechl v kuchyni, jako by zesílilo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost Vžyť jsem pod střechou a s bytostí, která mě tak naplňovala příjemnými pocity. Zavoněla vonná tyčinka a my si zakouřili z dýmečky trochu trávy. Zas mě vzala za ruku a někam vedla.

Ocitli jsme se u zdroje hřmění, které ustalo hned jak Lenka zavřela kohoutky a voda přestala téct do vany. Konec záhady, už jsem si začal myslet že mám halucinace s tím zvukem. Lenka zhasla světlo a rozsvítila svíčky. Jedna stála na umyvadle vedle vany, druhá v jednom z rohů vany a třetí na židli vedle dveří. Otoč se prosím než ti řeknu. Přímo před očima jsem měl smaltovaně bílou karmu, na rukách jsem cítil vlhkost vzduchu od horka sálajícího ve vaně. Můj nos si liboval v příjemné eukalyptové vůni co byla cítit. Určitě nějaká přísada do koupele, pomyslel jsem si. Zavřel jsem oči, na karmu čučet nemusím. Slyšel jsem šustění a pak tiché šplouchnutí, cvaknutí a zasyčení. Můžeš, otočil jsem se. Vana plná pěny skrývala to, co jsem měl poznat až posléze, ven vyčuhovaly špičky ramen a zbytek Lenky směrem nahoru, taky konce paží. V dlaních měla zapálenou další svíčku. Přidáš se? Hmmm. Zeptala se tak rychle, ještě jsem se nestačil vzpamatovat z toho co vidím. Jako v pohádce, moje princezna mě zve do svého království eukalyptu a bílé pěny. Pár vteřin ticha. A kam se otočíš teď ty? Já zavřu oči. Tak dobře, ale neotvírat, pohrozil jsem v žertu prstem. Shodil jsem ze sebe triko a pláťáky, zkontroloval jestli se nedívá, z principu, jestli drží slovo. Protože já se za svou nahotu nestydím. Poslední kousek oblečení co na mě byl už na mě vlastně nebyl, stál jsem před vanou jak Adam a ještě jednou vychutnával ten pohled na to, kam za okamžik vstoupím.

Voda Lence stoupla až na úroveň krku, když jsem se do ní ponořil. Nemusím snad nikomu vysvětlovat Archimédův zákon. Světlo svíček vytvářelo na naších tvářích stíny a zajímavou barvu. To díky tomu fialovému nádechu od borůvek, co nesmyla studená voda ze studně. Obejmul jsem její dlaně držící svíčku na znamení toho, že už se může dívat. Musela v ten moment myslet na to samý co já, to světlo, stíny a barva. Začala se smát, my teda vypadáme, to se musí umejt, by se nás zejtra lidi venku lekli. Svíčka byla odložena do dalšího volnýho rohu vany. Lenka mi drhla obličej houbou, což jsem střídavě opakoval já na ní, dokud jsme se nezbavili tý fialový. Pěna ve vaně se tím napůl ztratila a skrz hluchá místa se začala pomalu ukazovat naše těla pod hladinou. Vvzájemné dotyky se znásobily a přinášely vzrušení, s houbou v ruce jsme jeden druhému prošmejdili každý záhyb na těle až do dokonalého očištění. Voda odplavila nejen špínu ale i poslední zbytky ostychu. Nějak se zapomnělo na ručníky. Rozhodl jsem, že se budeme muset osušit za pomoci matky přírody, vyběhli jsme nahatý na dvůr a tam poletovali dokolečka, než jsme uschnuli. A vůbec nám nebyla ani trochu kosa. To až když jsme vyběhli po schodech nahoru do Lenčinýho pokojíčku.

Tam jsem ji na sebe pěkně v postýlce přitulil a zahříval. Bylo to jako ticho před bouří, před bouří která potom trvala celou noc. Blesklo se a znovu a znovu, nejdřív mezi našimy očky, pak mezi našimy rty a jazyky. Pak už to nebyla bouře, ale velký třesk, nakumulovaná energie vytvářela něco novýho, nepoznanýho. Vypadali jsme jak jedno velký klubko svíjejících se hadů, hadů v extázi. Nekonečná slast prostupovala každým milimetrem dvou těl spojených v jedno a dvou duší spojených v jednu. Jeden druhému jsme opláceli tu krásu milování a dráždili se až na pokraj stavu před omdlením. Vyvrcholení bylo víc než povznášející, nirvana je to správný slovo pro to, co bylo na konci. A ten konec se pak zas změnil v další začátek a nový konec. Znova a znova. Až do úplnýho vyčerpání. To přišlo s rozbřeskem.

Zůstal jsem u Lenky celý týden a přesto jako bych tam strávil pět minut. Věřte mi, že nuda se nekonala ani na okamžik. Furt bylo co dělat. Milovat se, procházet se, pozorovat hvězdy, povídat si u vínka a mlčet spolu, objímat se, smát se blbostem radovat se maličkostem…. Ale hlavně být spolu, protože čas se krátil. Kdy se uvidíme? Za měsíc, před koncem léta. Po čundru odjíždím na Slovensko na brigádu, sbírat meruňky a tak. Nezapomenu na Tebe, něco pro Tebe. Dal jsem jí okolo krku můj oblíbený batikovaný šátek. Poslední dotyky, poslední polibek, loučení. Nemám rád loučení, to slovo by ani nemělo existovat. Zamávali jsme na sebe přes rybník. I na tu dálku jsem poznal že pláče, já sám k tomu neměl daleko. Odcházím. Pírko a Banán mě čekají tam, kde jsem se jim před týdnem tak záhadně ztratil. To zas bude otázek…

Včera jsem dorazil domů z brigády a chystal se s klukama na pívo, máme na něj po tý měsíční dřině nárok. Máš telefon, nějaký pán, volala na mě mamka. Ty jsi Cyril? Jsem tatínek Lenky. Jeho hlas zněl nějak zastřeně. Ano, co si přejete? Cyrile, promiň, Lenka měla nehodu, zítra je pohřeb, přijeď. Slovy známého rčení – krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ta se mi změnila v nejtvrdší diamat a paralyzovala moje tělo. Chtělo se mi křičet NÉÉÉÉ, ale sotva jsem se zmohl dokončit hovor. Napsala prý o mě v závěti. Vím, tu psala nesčetněkrát. Spíš ji měnila, podle situace. A já byl ten, kdo jí měl splnit poslední přání. Přijel jsem den po pohřbu, na něj jsem nechtěl přijet. Chci si Lenku pamatovat takovou, jako jsem ji viděl naposled, když jsme se loučili, živou. Pochopili to.

S urnou v ruce jsem minul místo, kde jsem se válel v kopřivách, a kličkoval mezi stromy směrem k mýtině. K její mýtině. Tam jsem do měkkého zeleného mechu a trávy vytvořil z popelu znak hippies s těmito slovy:

Tady jsme tenkrát spolu s přírodou co nás obklopovala splynuli v jednu duši. Byl to tvůj smích který mě po probuzení uklidnil z leknutí. Neboj. Teď můj smích přinese uklidnění Tobě, když tady navždy splyneš znovu s místem, které ti je nejmilejší.

Moje slzy se vsakovaly do země a já cítil, že ten vítr, co mi osušuje jejich cestičku z tváře, na mě mluví jejím hlasem. Říká, že musím žít dál a že mi děkuje.

V krabici byla čajová konvička, která se mi tenkrát tak líbila. V ní byl ukryt pramínek vlasů, spletený na jednom konci do korálků.

Nevím a cuknutí

Zděnda

Je tu strašná tma… Trčím tu nevím jak dlouho ve tmě a ani nevím co jsem. Ani kde jsem se tu vzal. Nebo vzala? Nebo snad vzalo? Pech. Nějak jsem se tady zjevilo a je to. Nevím ani jak dlouho tu jsem a proč tu vlastně jsem. Co můžu dělat? Vůbec nic. Jenom přemýšlet. O čem? O tom co jsem? U toho už jsem bylo a na nic jsem nepřišlo. Nevím co je na druhé straně téhle tmy tak ani nevím nad čím přemýšlet, protože nevím vůbec nic. Nevím že nevím.

Občas se mnou něco zatřese, ale nevím co a proč… Nevím, nevím, nevím. Někdy je ten pohyb silnější, někdy slabší. Někdy to se mnou hýbe déle, jindy kratší dobu. Několikrát jsem slyšelo i nějaké rány. Nevím co bylo jejich příčinou. Párkrát jsem slyšelo taky hlasy, ale nerozumělo jsem jim. Byly tlumené. Asi je tlumí tahle tma, nebo něco, co tuhle tmu způsobuje. Zase jsem u toho, že nevím co.

Zkusilo jsem se i pohnout, ale nepodařilo se mi to. Jednak je tu strašně těsno a jednak, jak se zdá, nemám žádné končetiny kterými bych jakýkoli pohyb vykonalo. Asi jsem něco tuhého, nebo snad tvrdého, co se snad už z fyzikálních důvodů samo pohybovat nemůže. No nezbláznili byste se z toho? Nevědět vůbec nic, nemoci se pohnout? Nevědět co jste, kde jste, proč jste? Tohle je na pěknou psychózu. A vůbec, nejsem už třeba psychotik? Nevím. Nevím! Umíte si to představit? Nevím vůbec nic! Nevím. Zkusím myslet na nic a třeba z toho usnu, nebo tak něco a čas nevědění mi uplyne rychleji. Jak rychleji? Jak rychle plyne čas? Jak plyne čas? Co je čas? Myslíte si snad že ze mě vypadne něco chytrého ohledně této záležitosti? Tak na to zapomeňte, protože já to prostě nevím. Čekali jste snad něco jiného?

Čekali jste snad? Víte co je čekání? Já taky ne, protože, jak už bylo řečeno, já nevím nic. Zkuste čekat na to, až se dozvíte co jste, proč jste a k čemu složíte. No zkuste to! Nejde to? Vy totiž víte co jste. Vůbec víte že jste. Tudíž víte, zatímco já nevím nic, ale už mě deprimuje pořád mluvit o tom, že nevím. Ale o čem jiném mám mluvit když nic nevím?

A jsem zase u toho. Nevědomost. Sladká nevědomost? To poznám až budu vědět. Je sladší vědět nebo nevědět? To se ví až se ví. Možná je lepší nevědět. Zkusím si to vzít k srdci a existovat s tím, že nevědět je lepší. Lepší než co? Co je vlastně vědění? To taky nevím a už mě nebaví o tom mluvit, protože už jsem vám určitě za blbce, když nic nevím.

Zase cítím pohyb. Kam? Sakra, mám zase říct že nevím? Nevím. Co třeba vymyslet nějaký nový výraz pro „nevím“, aby to neznělo tak blbě? Jaký? Asi je zbytečné mluvit o tom, že nevím. To je jedno.

Pohyb. Neurčitý. Cukavý. Zase ty rány a křik. Někdy silnější a někdy slabší. Je to jenom ve mně? Jsem schizofrenik? Každý už si domyslí že to nevím. Cože? Pohyb je čím dál silnější. Všechno sílí. Zkusím se nad tím…

…zamyslet. Myslet? Jak dlouho jsem nad tím teď přemýšlelo? Ví to někdo? Ne. Nemluvím o tom, že já taky ne. Jedna jediná věc, kterou vím už dlouho je ta, že všechno zrychluje. Rány. A jsou hlasitější a hlasitější. Stejně tak výkřiky. Nabírají na intenzitě. O pohybu nemluvě. Teď je obzvlášť silný a chaotický. Mate mě… mate mě v nevědění… směřuje někam nahoru? Doleva? Nebo doprava? Nevím… nic nevím…

…teď trochu zpomalil a něco cvaklo. Jsem zmateno. Pohyb je intenzivnější. Pořád zmatený. Zmatenost mate. Hlavně když nevíte. Nevíte že…

…co to bylo? Něco mě zvláště jakoby povyhodilo nahoru za doprovodu dalšího podivného cvaknutí následovaného hodně silnou…

…ránou. A znova…

…zase to…

…cuknutí nahoru a další rána. Silnější. Pořád silnější. Nevím o co jde. Čekám další. Doprovodný pohyb je stále stejný. Jsem blázen? Nevím.

Cukni! No tak! Pojď si pro mě, cuknutí! Čekám na tebe, tak pojď! Šup! Bojíš se?! …

…tomuhle…

…tomuhle říkáš pořádné cuknutí, jo?! …

…co to? Nejenom že se už dávno cítím divně, teď se cítím ještě divněji. Divná atmosféra, divný vzduch. Vzduch a smrad. Chaotický pohyb, rány co se stále zesilují a stejně tak i křik. A vidím. Vidím světlo. Malinký koláček světla přímo přede mnou. Světlo na konci tunelu? Umřelo jsem? Nevím. Co se to sakra děje? Taky nevím.

…něco mě s hlasitým cvaknutím silně praštilo. Do mé spodní části. Nebo zadní? Jak to mám vědět když nevím co vlastně jsem a jaký mám tvar? Cítím silný žár okolo sebe. Světlo se přibližuje a to tak, že rychle. Jsem mu čím dál blíž. Jak rychle se přibližuje nemůžu posoudit, ale je to rychle. Co se se mnou stane až se toho světla dotknu? Docela se toho bojím. Už mi k němu chybí jenom kus… kousek… teď už jenom kousíček… dotýkám se ho! Pronikám do něj! Světlo mě obalilo a jsem jím oslepeno. Takže zase nevidím nic. Celou svou existenci nic nevidím kvůli tmě a teď, když jsem uvrženo do světla nevidím zase nic. Můj prudký přechod mezi těmito dvěma světy pronásledovala obrovská rána. Přímo mě za prdelí. Tuto ránu následuje spousta dalších, jakoby vzdálených ran. Jsou to ty stejné rány jako před tím, ale slyším je zvenku… Jsou všude. Všude a nevím kde…

…jau…

…strašlivá bolest…

…jsem zdeformováno… zdá se… že jsem něčím proniklo… něčím tvrdým… co mě pomačkalo… zmítám se v něčem mazlavém… co mě brzdí… zase je tu tma a zase nic nevidím… a nevím… zase narážím do něčeho tvrdého… zastavilo mě to a ještě víc zmačkalo… asi umírám… kde jsem? Překvapuje někoho že nevím?

Kdybych vědělo, že jsem kulka a právě jsem někomu proletěla mozkem, zeptala bych se:

„Proč jsou války?“

„Nevím“

Neklasická pohádka

Luděk Palakry Nový Taková zase jednou ze života, takže nečekjte žádný happyend ;) FIXME

Nedůvěryhodný příběh rytíře Prdníka z Prdníku, jeho věrného koně Kýblíka, neuvěřitelné hromadě marihuany a co z toho bylo…

Zděnda Rozverně veslá historie z pera předního českého huliče FIXME

Albert

Fenix Povídka ze života FIXME

Nedělní filmový příběh

Majki Zdravím všechny lidičky s mirumilovným srdičkem plným lásky! Chci se přiznat, že se za hippíka v srdíčku považuju teprve od nedávna, ale to je tím, že mi tak strašně dlouho trvalo, než jsem poznala, jak chci žít a jaká vlastně doopravdy jsem Taky bych vám všem ráda pověděla příběh, který se mi přihodil včera, tudíž 8.9.2002, v Orlové. Pochopila jsem, že hippíka nemusím poznat jen podle zvonáčů, batiky a korálků, ale hlavně podle úsměvu a laskavých a přátelských činů. FIXME

Normálně nedopsaná A4

Xxx k normálně nedopsaný A4 možná ani nic nepiš, možná jenom něco jako: tohle je taková normálně nepopsaná a4 z takovýho normálního života-nebo něco takovýho, něco si vymysli, mně nic nenapadá…. FIXME

The dream

Xxx Každý to zná, každý si tím prošel, kdo nemá psychózu tak to má rád, copak je to? FIXME

Tet zivot

Xxx Jedna setina ze života myšlenky s mocí pátého prostoru, pokus o silný kafe. FIXME

Jsem nejsem

Xxx Existencionalistické pohnutky po drogách v prosté a jednoduché povídce. FIXME

PRÓZA někdy před studiem na Konzervatoři

Helena H.B. Burcal Je to už dávno co jsem to napsala… FIXME

Příběh, ktrému na zádech sedí brouci

Speedy Nedávno jsem se probíral svýma věcma a našel dvě svoje poněkud ulítlé povídky z doby asi tak před dvěma lety. Byly napsány pod vlivem čaje Pai Mu Tan a chvilkového záchvatu šílenství.(nebo že by Flashback?:o))) Tohle je jedna z nich. FIXME

V zákulisí života

Speedy Napsáno pod vlivem atmosféry v Tepické čajovně (budiž jí Pojišťovna co je tam po ní lehká). FIXME

O malinkém letadýlku

Lukáš Kovařík V tiráži Lennonovy knížky Španěl na vesnici se píše, že nenapsat to Lennon, asi to nikdo nevydá. Tohle jsem napsal já a už ani nevim po čim a na čem :o) Nicméně to nemá takovou hloubku jako Lennon takže se to z většiny dá pochopit ;o) FIXME

Grunge

Kytička Ančinka pokus o ztvarneni hudby slovy …. vzniklo to kdyz sem poslouchala Alice i chains nekde na Liparskejch ostrovech a stejskalo se mi po zivote. Jde z pouze z hudby vycist myslenka? FIXME

Kouření marihuany v Chorvatsku

John cestopisná povídka FIXME

Víla

Kytička Ančinka změna přírodou… FIXME

Byla krásná letní noc

TopFly A ještě jich určitě pár bude. FIXME

Romeo a Julie

Heťas Let there be more light… FIXME

Dopravní

John Dopravní systéme, hlavního města, pověz mi prosím tě… Za co mě trestáš ? FIXME

Mraky

TopFly Život … láska … smrt … FIXME

Každý občas pochybuje

Slunečnice věnováno všem hippie lidičkám, kteří si zvolili tuhle cestu, vědí, že je správná,ale přesto občas zapochybují…. FIXME

O nás

Slunečnice Povídka o tom,jak to je, bylo nebo bude….. FIXME

Svobodná

Slunečnice Nu a tady je ta povídka, co jsem napsala . Není sice nejlepší a je krátka, ale snad se bude libit. FIXME

Cesta

Mek Hustá SCI-FI FIXME

Zivot boha

Vilam Rockai … blurov bozsky zivot… FIXME

Stopařská

Vitex Už asi čtyři roky mám pěkný vánoční zvyk: napsat na Štědrý večer povídku, která je lepší než dohromady všechno co jsem za celý rok napsal ;) FIXME

bez názvu II.

Ethno O pomíjivosti a nesplněných snech. Zůstaňme takoví, jací jsme! (a založme ekologickou farmu :o)))) ) FIXME

Lucinka na nebi s diamanty

John Pohádka pro malé i velké, slabé i silné,vzdálené i blízké… FIXME

Človíšek

Lenka Zrodilo se na hippychatu… jsem víc záznamátor než autor FIXME

Pohádka májová

John FIXME

bez názvu

Ethno najděte si pod tím co chcete. FIXME

Květinka

Martin Helman Apokaliptická zmaštěná povídka ponechávající přesycené scény jejich nahotě… FIXME

msg.txt

Lenka Naivistická scifi která se brzo objeví v učebnicích dějepisu :o)) Všecky postavy jsou skutečný a děj je kompletně vymyšlenej. FIXME

Smutný básník

Pattie Jedna o tom, jak je to opravdu na Kampě. FIXME

Phoebe

Ushi Možná tak trochu o mém životě…. FIXME

Autobus

Hammond O autobusu, který tě veze tam, kam chceš. Problém je, že nikdo z cestujících pořádně neví kam jet. Pořád mění svůj názor a chtějí jet jinam, takže se nikam nedostanou. Jeden cestující dokonce ani neví kam jede, neví tedy ani jak dlouho. Dnešní svět je krutej, když nastoupíš do tý obrovský mašiny plný materialismu. FIXME

Opal

Ushi O hledání a nacházení spřízněné dušičky. FIXME

Květinka aneb opravdový příběh dobrého občana

Martin Helman Hříčka… FIXME

Sally

Vitex První povídka ve stylu CyberHippy FIXME

Hanka

Vitex

Vyprávění o tom jak to většinů vypadá, kyž se někam vydám stopem. FIXME

Vlasy

Vitex Nápsáno podle scénáře Plzeňské verze muzikálu Vlasy FIXME

Wendy

Vitex

Možná tak to vypadalo ….

FIXME

Huš huš huš

Lennonka Divnej kousek života. Huš huš huš, jak říkáme my bokononisté. Jenom tak mimo, víte že Věra, Naděžda a Ljubov maj svátek jeden den? Akorát nevim kdy…

FIXME