Šlo o druhou vlnu feminismu, která probíhala nejen ve Spojených státech. V 60. letech 20. století se totiž feministická hnutí dostávají opět do popředí. Druhá vlna se však myšlenkově rozčlenila a zabývala se tak daleko širším spektrem problémů, než-li jen ženským právem.

,,Hnutí za zrovnoprávnění žen“, jež vzniklo ve Spojených státech, ve svém programu zahrnovalo více bodů. Především sjednocovalo ženy požadující legalizovanou interupci, dotované pěstounství, rovnou platbu za rovnou práci, konec pracovní diskriminaci, sexizmu. U předposledně jmenovaného bylo důvodem i zjištění a osobní pocity žen, že i když vystudují cokoli, v konečném důsledku se nemohou kvalifikovaně uplatnit. Nebyla jim ale cizí ani válka ve Vietnamu, které konec se také vešel mezi vytýčené cíle, ale hlavním bodem programu byl, jak jinak, konec dominance mužského pohlaví ve společnosti.

Některé feministické organizace také bojovali za práva lesbiček, avšak nebylo vše ideální. Například významná představitelka liberálního feminismu Betty Friedan hovořila o účasti lesbických žen ve feministickém hnutí jako o ,,levandulové hrozbě“. Termín, který Friedan použila na kongresu Národní organizace žen (NOW), poukazoval na hrozbu lesbismu z toho důvodu, že ohrožoval hnutí i aktivizmus žen odlákáváním pozornosti od ,,skutečných otázek týkajících se diskriminaci žen“. Pojem lesbismus pak aktivistky téhož ,,problému“ začali používat v boji za svá práva. Nebyli však jedinými které věřili v právo se ohrazovat. ,,Obraz veřejnosti totiž kazili“ i černošky. Ty však v hnutích sehráli také významnou roli.

Vůdkyněmi ,,Hnutí za zrovnoprávnění žen“ (Women´s Liberation Movement) byli spisovatelky Gloria Steinem (Ms. magazine), Betty Friedan (Feminine Mistique – kniha), Kate Miller a Anne Koedt.