Stopování je super. Dává člověku svobodu. Asi jen těžko teď najdu vhodná slova na to abych plně vylíčil ten nádherný pocit tisíců kilometrů kolem tebe, nebo když konečně zabrzdí nějaké auto. Ta radost je všenaplňující a čistá. Obvzvlášť super je stopování ve dvou, když můžete spolu sdílet všechny radosti i útrapy dlouhé a dobrodružné cesty. A já to štěstí měl.
Jmenovala se Alice. Když jsem jí před pěti lety poznal, bylo to takové nádherné roztomilé, veselé a chytré, něžně vrnící koťátko. Dnes tu se mnou tvrdne na dálničním nájezdu, kdesi uprostřed středoitalského venkova. Auta sviští sem a tam. Ali sedí zničeně na mém batohu a odpočívá. Je stejně krásná jako tehdy když jsme se poznali a těch pár let jí na půvabu jen přidalo. Už je to žena. A já mám to štěstí, že nezapoměla na všechny ty úlety a průšvihy kterými jsme společně prošli. Nezapoměla a když jsem se jí z ničeho nic po roce ozval, jestli by se mnou nejela poznávat svět, tak mě nevykázala do patřičných mezí, ale nadšeně souhlasila. Proto jsem ji vždy miloval, miluji a milovat budu.
Ze sladkého přemítání o tom jak je všechno super mě probral zvuk smykem brzdících pneumatik. Za volantem černého sportovního bouráku seděl typickej italskej týpek a v klidu pokuřoval. „Grazie signore … do you speak english ?“ Spustil jsem už navyklou frázi. „Where you want ?“ Opáčil týpek. „We want to go on the Genova direction by the sea and bays …“ vysoukal jsem ze sebe odpověď. Cestu jsem moc neplánoval. Chtěli jsme jenom tak nazdařbůh projedst Italské jižní pobřeží až někam k Francii, koukat na krásné hory, poznávat dobré lidi, koupat se každý večer v moři a pak domů. „Ok ,prego“ Usmál se týpek a odklopil opěradlo spolujezdce. Nacpal jsem se i s bágly dozadu a Ali plavně dosedla na místo spolujezdce.
První co mě v interiéru zaujalo byla ta nezměnitelní charakteristická vůně. Cigárko, které kouřil bylo plné hašiše a než jsme nabrali plnou rychost, už ho podával Ali, která ho s významným úsměvěm přijala. „Začíná nám ten den pěkně“ pomyslel jsem si a natáhl ruku, protože jsem byl zrovna na řadě …
Moc jsme si sice nerozuměli ale jinak jsme si rozuměli náramně. Z rádia se zničeho nic začal ozývat Bob Marley. Sluníčko na čisté, šmolkově modré obloze přímo řádilo a krajina ubíhala. „Kde by se tady dalo u moře přespat ?“ Zeptal jsem se řidiče, který se později představil jako Pepíno. Týpek se jenom usmál a se silným italským přízvukem se uculil „No, problem“ a podal mi kostku haše, cigeretu a papírky. No tak to jsem zvědavej jak se to vyvyne.
O hodinu pozdeji jsme zastavili na malé silničce, která se vzpínla od mořské hladiny k pobřežním horám jakoby s lehkostí pavoučho vlákna hnaného podzimním vánkem. Slunce bylo zrovna nejvýš a Pepíno zrovna něco vyprávěl svojí italskou angličtinou a přitom jí hladil po levém rmenu. „No jo ital“ usmál jsem se pro sebe a nemohl se vynadívat na tu nádheru která se dnes už vidí jenom málo kde.
Až odpudivý zvuk zvonku mobilního telefonu mě vytrhl z kochání. Pepíno se s námi rozloučil, že prý má něco důležitého na práci. „No jo mafie“ Zase jsem se usmál na Ali a objal jí kolem ramenou. Mávali jsme autu mizícímu v dálce a těšili se z věcí příštích.
„Kam teď ?“ Zeptal jsem se Ali, která mě pohladila po ruce a ukázala na pláž ztrácející se za ohybem kopce kdesi v dálce, kam nebylo ze silnice vidět. Za půl hodiny jsme dorazili až na písečnou kosu, odkud už silnička po které jsme přijeli nebyla vidět. Před námi se do pobřežních hor zakusoval malý písečný záliv. Pláž která byla na dvou místech přerušená hromadami kamenů, napadaných sem z pořežních hor, plynule směrem vzhůru přecházela v les. „Modrá laguna hadr!“ Smál jsem se na Ali a ona na mě. A opravdu. Od té doby co se nám přímořská silnička ztratila z dohledu, nikde nebylo ani známky po civilizaci. Nikde nebylo ni človíčka.
Problém kam se složit vyřešila Ali když si všimla že přímo naproti nám je asi dvacet metrů nad mořskou hladinou mýtinka jak přímo stvořená pro tábor.
Trvalo nám ještě asi půl hodiny než jsme se vyškrábali přes kamennou lavinu a přešli centrální část pláže pokryté hedvábným pískem a spoustou mušliček. Vyškrábat se se na mýtinku nebylo taky jednoduché, ale po další čtvrthodině jsme se už společně těšili pohledem na majestátní nádheru moře. Pohladil jsem Ali po vlasech a znovu jsem v ní viděl tu okouzlující dívenku…
„Že mě nechytíš!“ Významě na mě mrkla jedním okem a se zvonivým smíchem se rozběhla křoví nekřoví přímo k moři. Na pláži ze sebe plavným pohybem shodila lehké letní šatičky a poroučela se přímo do pěnivé náruče šumícíh mořských vln. „Nu pagadi!“ Zavolal jsem za ní shodil ze sebe koženou vestu s tričkem a rozběhl se za ní také. Sice se mi všechno motalo z cesty autem, ale těch pár metrů k moři jsem přímo přelétl. Shodil jsem ze sebe zvonáče a sandály a skočili do první větší vlny, která mě se zurčením připlavala přivítat. Ali se nechala houpat na vlanách a vždycky se smála svým kouzeným rolničkovým smíchem, když jí některá vlna nasadila svoji pěnivou čepici.
Už ani nevím jak dlouho jsme dováděli a milovali se, ve slané mořské vodě a na písečné pláži. Nakonec jsme se celí ztahaní oblékli a vyšplhali zpět na mýtinku. Kde jsme usnuli jeden druhému v náručí.
Zrovna se mi zdálo o tom, jak budu Ali olizovat z bříška slané krystalky , když mě probudily nějaké zvuky. Někdo se to sem šplhal podrostem! To už se proudila i Ali a slyšela to taky. Kdo se to sem snží dostat ? Jsme na něčím pozemku a majitel nás přišel vyhodit ? Na uschování batohů nebyl čas a tak jsme se jenom dívali směrem kde se mělo každou chvíli rozhrnout houští a ukázat nám náš další osud.
Byli stějně překvapení jako my, že nás vidí. Slunce, které se již začalo chýlit k západu nemělo dost síly aby se prodralo v plném jasu až sem a tak jsem poznal jen dvě postavy jak se šplhají přímo k nám. Podle chůze to byl kluk a holka. Když jsem zjitil že nesou bubínek, už jsem se nebál. Vzal jsem Ali za ruku. Vystoupili ze zákrytu jakéhosi pro mě neznámho křoví a já na ně zavolal.
„Koho mi ta beruška jenom připomíná …?“ Brumlal jsem si napůl pro sebe, protože mi byla velice povědomá. Měla na sobě batikované tričko i skukni. Chlapík který šel s ní se usmál a zamával nám na pozdrav. To snad není možné! Neřikjte mi že teď v roce 2005 se ještě dějou takový náhody, aby se uprostřed pustého italskýho pobřeží potkali čtyři hipíci ?!?
Náhody se ale děly, dějou a dít nepřestanou, dokud bude svět světem a každý z nás se bude probíjet tou svoji úzkou a křivolakou cestičkou, která se občas přiblížuje a někdy i protíná se stovkami a tisíci podobně křivolakých cestiček všech bytostí kolem nás.
Fousatého chlapíka jsem neznal ale ONA! Ano byla to ona! „Evičko!“ Zavolal jsem pustil se Ali a prodíral se křovím přímo na překvapenou a vylekanou dívenku. A Ali se také rozběhla přímo za mnou, jenomže volala něco jako „Honzóóóó!!!!“ Spíš bych čekal že na mě spadne meteor, nebo že začnu pracovat, ale to, že tady a teď potkám další svojí starou lásku. A že další moje láska taky potká svou starou lásku… Vrhli jsme se zájemě do náručí. Neviděl jsem jí dva roky od té doby co odjela jako AuPair do Anglie. Zatímco honza ještě nevyšel z prvního údivu a nevěřícně koukal na Ali která taky zcela evidntně nemůže uvěřit, že se takové náhody dějí, a že vidí nekoho kdo pro ní dřív strašně moc znamenal a znamená i teď. Držel jsem Evičky hlavu v dlaních a koukal se do jejích očí a vzpomínal na naši dávnou lásku, na její moudrost a způsob jakým vždy dokázala jít za svým, i na její krásné tělo napjaté jako struna ve vlnách slastné extáze… Jí se snad honilo hlavou taky to samé. Políbil jsem jí něžně na rty a ona se usmála. „Chceš to vzít?“ nabídl jsem se ji pomoci s batohem zatímco Ali se Honzy na nic neptala a rovnou si od něj vzala bubínek do jedné ruky, jeho do ruku do své druhé a mrkla na mě jako že jdeme. Vzal jsem tedy i já Evču za ruku a pomáhal jí vystoupat posledních pár metrů na naši mýtinku.
Honza a Evička stopovali z Paříže do Říma a osud tomu chtěl že jsme se takhle potkali. Jejich cesta byla stejně dobrodružná jako ta naše. Cestou poznali spoustu dobrých lidí. Jiné kraje a sebe navzájem. Jeli prostě, stějně tak jako my, alespoň na pár dní do světa opravdu naplno žít. Ukázalo se že Ali dostala od Pepína malý dárek, o kterém jsem nevěděl. Nacpal jsem ho tedy do fajfky a zakouřili jsme. Evička navrhla aby jsme se šli vykoupat do moře spolu se sluníčkem. A tak jsme šli. S Honzou jsem probíral detaily jejich a naší zítřejší cesty, zatím co Evička a Ali rozebíraly sypanou batiku.
Dovádění v moři je paráda. Obzvláštní paráda je to když jsi s někým koho miluješ, s někým s kým toho už člověk hodně zažil. A teď si představte že máte u sebe takovéhle bytůstky dvě. To už zavání prapodstatou štěstí samého. Zkrátka to byla paráda. Ali na tom byla stejně. Rozdávala stejně tak jako Evička svoji pozrnost a přízeň mezi mě a Honzu tím samým dílem. A všichni jsme byli šťastní, když jsme celí udýchaní leželi jeden přez druhou na čáře přílivu a slastně si vychutnávali jak láskyplné dotyky ostatních, tak každé jednotlivé zrníčko písku odtékající spolu s mořskou vodou tam, kde se tělo tlačilo nejvíce na pláž.
Na obzoru se zablesklo. Ještě že se tahám přes půlku Evropy se stanem. Tak ho dneska zas po dlouhé době postvím. Honza s Evičkou takovouhle vymoženost nemají. Už jednou taky ošklivě zmokli. Ale k nám se vejdou. Takže honem!
Poslední kolík nám pomohly zatlouct do kamenité země první kapky a dusno dávalo znát že bouře bude stát za to. Batohy jsme hodili do jednoho rohu na hromadu. Honza se chopil bubínku a rozjel to fakt dobře. Holky tleskali a já asi do toho pobrukoval svoji olíbenou „garika garika kantekitimongo - garika garika kantekitikore“ a všichni jsme se usmívali a dávali svou lásku ostatním. Pak jsme si začali vyprávět své zážitky z cest a života. Seznámili jsem se s Honzou a měli jsme radost že je na světě nějakej pohodovej týpek co to má v životě podobně jako já. Který se stará o moji berušku a ona je s ním šťastná. A proto jsem šťastný i já. A ozvlášť když se s tou beruškou držím za ruku a hledím jí do očí stejně jako tehdy. Ta touha po lásce, po tom jaké to bylo před lety … Je to jedna z nejpřirozenějších sil v člověku, tak proč se jí bránit ? Honilo se si mi hlavou při pohledu na Ali a Honzíka jak vzpomínají na své první setkání. Políbil jsem Evičku jemě na tvář stejně jako poprvé když jsem se trošku osmělil a usoudil že tahle hippie je určitě už dost zkažená a nemusím se tedy bát nějakých negativních následků své přítomnosti na její psychyku. Strašně moc si přeju aby to bylo zase takové jako tehdy, alespoň na chvíli než se se svým přítelem vydá zase na další cestu světem a životem, vždyť jí miluju pořád stejně moc! A co ona ? Nezapoměla ? Zlobí se na mě, za něco co se stalo, z části nešťastnou náhodou, z části mojí vinou, kdysi před lety ? Odpvědí mi byl lehounký dotek jejích rtů na mých. Před očima mi vytryskl barevný ohňostroj a celý vesmír se skryl jen do toho jedinného polibku. Pořád mě miluje! Moje srdíčko vybouchlo a ruce jí objaly. Ali s Honzíkem se jen na nás podívali a usmáli se. Pak se podívali na sebe a vrhli se na se jako dravá zvěř.
Venku zuřila bouřka. Vzteklé provazce deště divoce bušily do plachty a mořský vítr se snažil tu malinlkou plátěnou věc, jen spoře chráněnou několika zakrslýmy olivovníky, odfouknout kamsi za kopec, či zuřivě smést rovnou do běsnících vln. Reklamu na konec světa však uvnitř stanu nikdo nevnímal. Vychutnával jsem si nádhernou ženskou vůni Eviných chloupků a hladil Ali po ramenu. Honza se taky činil a tak nebyl vůbec nikdo kdo by se zajímal o nepodstatné rozmary počasí.
Nakonec jsme usnuli znaveni ale plni lásky jeden ke druhému naprosto ignorujíce tu sžíravou předtuchu, že si budeme strašně moc chybet, až se ráno rozejdeme, každý svou cestou. Ráno jsme sbalili stan a vydali se po pláži směrem k přímořské silničce a sbírali mušličky aby bylo doma i cestou co rozdávat dobrým lidem.
Asi dvacet minut stáli Honzík s Evičkou na opačné strně silnice a stopovali, když před nimi zastavila modrá dodávka a oni do ní s jásotem nasedli.
Auto zmizelo za zatáčkou a já si znovu připomínal vše co se stalo před tím, i kdy jindy. Držel jsem se Ali za ruku a v jejích očích jsem viděl, že myslí na to samé. Srdcem mi projela neskutečne silná vlna citu k Ní, ke světu a k životu. K životu který se vyplatí žít i pro jeden jedinný takovýto den. Pohladil jsem Ji, políbil něžně na tvář a zas se postavil na kraj silnice s palcem vztyčeným nahoru.
Supící kamion zaplňující skoro celou šířku silničky začal brzdit.
Napsáno na Štědrý večer 2000
věnováno Ali, Evičce a všem které miluju