povídka Jolana

k nahrávce je potřeba následující počet pro plný obsazení

mužské hlasy:

- vypravěč

- Filip

- Tomáš

ženské hlasy:

- Jolana - Eliška-Liška

plus jeden z nich vytvoří nějak změněným hlasem dva krátké úryvky za rodiče

prosím dopište se k jednotlivým jménům kdo by chtěl co namluvit

nezadáno pro konkrétní roli - já, Vitex a Y

první možné nahravání by mohlo a mělo vzniknout už brzy - v sobotu 25.listopadu u Vitexe v podstatě s Eliškou-Liškou by nám s Vitexem a Y žádný hlas nechyběl - mě je jedno koho zastoupím já, ale samozřejmě radši využiju více lidí abych se mohl vynechat… a eventuelně použít i na rodiče nuže, zde už si jen přečtěte dílko…

PROLOG

Následující příběh je věnován stejnému jménu. Vznikl okamžitým nápadem, okamžitou myšlenkou, řekněme vnuknutím, jak toto jméno do nějakého příběhu zakomponovat A postupem času jak jsem psal se mi do toho trochu vpletl i můj „brácha“.I jemu proto povídku věnuju…

SCÉNÁŘ:

Vypravěč: Šla po chodníku po jeho po pravé straně, tak nějak tiše, skoro melancholicky. To proto, že jí krásně hřály žluto-oranžové paprsky slunce. Slunce které mělo takovou barvu a hebkost, protože bylo zrovna babí léto. Snad nejkrásnější období v roce. Sluneční paprsky už nepálí tak jako v létě, nepříjemně ostře, a ani je místy neskrývají jarní mraky, které poskytují přírodě tolik potřebnou vláhu pro růst. Lehký větřík si hrál s pestrobarevným listím na větvích stromů a ono padalo po pár listech, ale skoro nepřetržitě, dolů. Zbytečně se jej někteří lidé snažili zamést na hromádky, protože hned padalo nové. A i ten slabý vítr je z těch hromádek zas roznesl do ulic a na trávu.

Beze spěchu pokračovala dál ulicí, škola dávno skončila a nebylo kam chvátat, když je tak pěkně. Chtěla si užít tý krásy babího léta dokud je. Jakmile začnou první deštíky, tak bude po procházkách jako je tahle. Po několika krocích se vždy zastavila a sebrala ze země nějaký pěkný barevný exemplář, že si z toho doma udělá výzdobu. Jak jen ale aby ty listy neztratily barvu? To se jí mihlo hlavou. Mezitím, co očima těkala po zemi a hledala další listy, spočinul její pohled na sloupku s plakátama. Sluníčko se od nalepených plakátů odráželo, hned jí díky tomu napadlo, jak vyzrát na barvy listů. Prostě je nejdřív nastříká bezbarvým lakem a pak z nich teprve vytvoří ozdobu.

Když už tak stála před tím sloupkem, tak se podívala na vylepený plakáty. Je zrovna pátek a nemá co dělat, co když se někde něco koná… Převážná většina plakátů už byla hodně stará, ale mezi nimi žlutě svítil jeden novější. Černým písmem bylo napsáno, že dnes je v kulturáku koncert kapely Blue Rock. Vstup za pade, začátek v osm hodin. Sice jí jméno kapely nic neříkalo, takový typ plakátu viděla poprvé, ale rozhodnutí tam jít bylo jasný. Co doma? Nuda u bedny? Ani náhodou, a výzdobu stejně musí udělat až ty listy trochu vyschnou a narovnají se. Proto je hned po příchodu domů vložila mezi listy čistého papíru a zatížila sloupkem knih. Těšila se na živou hudbu, a tak si ještě na půl hodiny před odchodem na koncert pustila gramofon. Stařičký to model, ale plně funkční, byla na něj moc hrdá a nedala by na něj dopustit i za všechna cédéčka světa zdarma.

Vyrazila z domu o něco dřív, aby přišla do kulturáku, ještě než bude narváno. Představa tlačenice u vchodu při koupi vstupenek se jí nelíbila. Sál byl ještě zahalen do pološera, hlavní osvětlení se soustřeďovalo na pódium, kde se teprve připravovaly aparáty na hraní. Usadila se k volnému stolku co nejblíž pódia a rozhlížela se okolo po sále. Odhadem tady bylo zatím tak dvacet lidí, plus mínus přibližně v jejím věku. Ale nikdo známý, teda nikdo z těch pár lidí, co ve městě znala. Moc jich nebylo, ale to jí nevadilo, lepší mít pár dobrých kamarádů, se kterými si rozumí, než spousta těch, co se jí snaží vnutit svoje názory.


Filip: Teda tady je ale zmatek…

Vypravěč: pomyslel si Filip a povzdechnul si.

Filip: Za půl hodiny se má začít hrát a ještě ani nebyla zvuková zkouška. No co, bude se to muset vzít naostro, však on si s tím zvukař poradí. Nestalo se to poprvý. Hlavně že už jsou postavený aparáty, ještě naladit a bude.

Vypravěč: Ostatní kluci z kapely už maj hotovo a tak se vydali k baru na jedno, než se začne. Pak už nebude ta šance si někam odskočit - v příští hodince a půl než bude pauza. Koukal se po pouzdrech, kde má svoji kytaru a nějak se nemohl dohledat.

Filip: Sakra fix, kam zašantročili moji Jolanu!

Vypravěč: vztekle si ulevil. Zrovna vešel do šatny bedňák Tomáš, takže se na něj Filip otočil a zeptal se rovnou jeho.

Filip: Neviděl jsi moji Jolanu?

Tomáš: Podívám se po ní.

Vypravěč: odvětil, ale netvářil se nijak zvlášť nadšeně.


Sotva Tomáš vyšel z šatny, tak si tak pod vousy brmlal něco v tom smyslu, jako že tady má starostí až nad hlavu a Filip ještě hledá nějakou Jolanu, jako kdyby nemohl pomoct na pódiu, kam zrovna došel. Rozhlídnul se po sále, zapnul mikrofon, aby se nemusel překřikovat.

Tomáš: Prosim vás, je tady někde v sále Jolana?

Vypravěč: Chvíle ticha a pak váhavý pohyb dívky u jednoho ze stolů. Tomáš seskočil z pódia a šel k ní.

Tomáš: Jolana?

Jolana: Jo, to jsem já.

Tomáš: Tak pojď se mnou, kytarák si tě žádá.

Vypravěč: Sice nechápala jak je to možný, odkud jí zná, ale moment překvapení jí zastihl tak, že nebyla schopná nic, než poslušně následovat Tomáše směrem k šatně.

Tomáš: Tak jsem tady, tady jí máš.

Vypravěč: Otevřely se dveře šatny a s těmito slovy vešel dovnitř Tomáš s Jolanou. Filip se otočil a koukal jak na zjevení. Kytara nikde a on sem táhne nějakou fanynku.

Filip: Vydrž moment prosím.

Vypravěč: řekl směrem k Jolaně a okamžitě se pustil za Tomášem a chvilku spolu za dveřmi šatny mluvili. Nebylo rozumět slovům, jen intonaci, chvilku to vypadalo jak hádka v italský famílii a pak smích. Filip se vrátil do šatny a pokynul Jolaně.

Filip: Sedni si, na, dej si něco.

Vypravěč: Podal ji lahev s kofolou.

Filip: Asi se divíš, co tady děláš, že? Já teda taky, dovol mi to vysvětlit, došlo tady k neuvěřitelný shodě náhod. Ten kluk je náš novej bedňák, je s náma dneska na koncertu poprvý. No a já se sháněl po svojí kytaře, která se jmenuje Jolana. No a místo ní přišel s tebou.

Vypravěč: Během toho vysvětlování se Jolaně postupně měnil výraz tváře z velkýho překvapení na pochopení a pak už se jen smála. Stejně jako Filip.

Jolana: Tak je to teda, tohle by snad nevymysleli ani ve filmu, takovou blbost.

Vypravěč: Podala Filipovi zpět prázdnou lahev od kofoly, ten jí převzal a podal jí ruku.

Filip: Málem bych se ti zapomněl představit. Kytarista skupiny Blue Rock, mé jméno je Filip. Teda koukám že máš pěknou žízeň.

Jolana: To teda jo, je tady totiž pěkně dusno, asi bude bouřka.

Filip: Nevadí, jen ať je, tady jsme schovaný pod střechou a když nevypadne elektrika, tak budeme hrát do rána.


Vypravěč: Jolana se ani nenadála a už Blue Rock ohlašoval poslední písničku večera. Jasně, že nebyla zcela poslední, publikum si řevem a pískotem vymodlilo ještě dva přídavky. To už se ale nemohla dočkat, kdy dohrajou. Určitě jako jediná z obecenstva, ti by si nejradši vyřvali ještě jednu sérii, ale chtěla přeci s Filipem ještě prohodit pár slov. Sotva se v šatně seznámili, za minutku už se objevila i Filipova kytara. Takže ladil a mezitím proběhlo takový to seznamovací kolečko otázek a odpovědí. Pak už se viděli jen přes jednu pauzu mezi sériema písniček u baru. A to mu tak maximálně stihla pochválit hraní a podat si ruku i s ostaníma z kapely. I se svým hudebním hluchem poznala, že to hraní na pár místech zkazil. Vždycky když ji svým pohledem vyhledal v sále a ona se mu zrovna podívala taky do očí.

Dozněly poslední tóny, úklon publiku a odchod do šatny. Filip pokynul Jolaně ať ho tam následuje. Byl docela ztrhanej, žádnej div, když pět hodin čistýho času potí na pódiu výkon. Litrovka minerálky do něj padla rychlostí vodopádu, doslova s sebou švihl na židli a oddechoval. Za chvilku popadl dech a mohl začít normálně mluvit. Poděkoval za pochvalu, a omluvil se za případný kiksy v hraní. Jen zatajil, že vlastně díky ní, nějak mu její pohled vždycky očaroval prsty na hmatníku kytary, a on je dal jinam, než měl. Jen si to nedovedl vysvětlit proč. Rychlý pohled na ciferník hodinek, výměna telefonního čísla a museli se rozloučit. Rozloučit se stejně náhle jako se seznámili.


Babí léto přešlo v ubrečený podzim, a ten zas v bílou zimu. Mezi Jolanou a Filipem v té době proběhlo několik zpráviček mobilem, nějaký ten pohled s pozdravem z cest a pár dopisů. V nich bylo obsaženo spoustu věcí. Co má kdo z nich rád a co nerad, jaký jsou novinky ze života, jak se vede, co kdo z nich dělá, jak se komu daří, a tak. Postupně se tak s sebou seznamovali a poznávali se. Snad málokdo už dnes takhle komunikuje. Ale co má vlastně člověk skrz takové roční období dělat? Venku není příjemně a tak bylo naopak příjemné si tímto způsobem krátit odpoledne a večery, kdy už je tma velice brzo a člověka alespoň trochu hřeje svělo lampičky v pokojíku a aroma zapálené vonné tyčinky.

A tak uběhla i zima a o slovo se přihlásilo jaro. Jedno z nejkrásnějších za poslední roky. Přišlo po zimě náhle a příjemně. Sluníčko a kytičky volaly po procházkách, zkrátka se zas z domovů vydat ven, konečně! Doma je sice doma, ale ne na moc dlouho. A zas začala sezóna koncertování, takže se opět Blue Rock dostal do městečka, kde bydlí Jolana. A zas se setkali… Protentokát už plánovaně a udělali si na sebe trochu času před vystoupením. A už si nemuseli svoje zážitky a pocity jen psát, ale si je i říct. Bylo to něco opravdovějšího, alespoň na chvíli. A pak zas dopisy a zprávičky. A zas další setkání, párkrát,jak byl čas.

Hraní s kapelou zabíralo každý volný víkend, který byl možný. Blue rock se už konečně chtěl dostat z klubíků a zábav taky konečně někam dál. Ne že by je právě takový hraní nebavilo, ale muzika je drahý koníček, a takovým hraním se moc nevydělá. Tak na pár pivek, nový struny nebo paličky, benzín a sem tam nějaká ta stovka navíc do kapsy. Z toho se nenechá zaplatit ani novej zesilovač nebo nahrávací studio. A tak se snažili hrát co nejvíc, aby se dostali do povědomí lidí a mohli mít možnost si zahrát pro větší publikum. A Jolana zas chodila na brigádu, chudej student rád každou korunku co mu chrastí v kapse.


Filip zrovna očekával další dopis, ale ten nedocházel a nedocházel, ani esemeska ne. Proč jen? Ptal se sám sebe. Po týdnu mu to bylo divný, a měl i takový zvláštní pocit strachu. Sebral pro jistotu do auta stan a spacák a vydal se na nečekanou neohlášenou návštěvu za Jolanou. Nervozita s přibývajícími kilometry vzrůstala, dva kiláky před cílem musel Filip zastavit a dát si pět minut pauzu na rozdejchání. Teprv pak pokračoval dál. Zaklepání na dveře a pět šíleně dlouhejch vteřin čekání.

Filip: Dobrý den, já jdu za Jolanou.

Vypravěč: ohlásil se po otevření dveří. Chvilinka ticha a odpověď.

Rodiče: Promiň, Jolana je v krajský nemocnici.

Filip: Co, cože.. Co se stalo? Zeptal se překvapeně.

Rodiče: Je v bezvědomí, nikdo neví proč, najednou omdlela.

Filip: Omlovám se, já netušil, nezlobte se. Můžu za ní zajet na návštěvu?

Rodiče: Nic se neděje, dobře, my tam zrovna jedem, můžeš jet s námi jestli chceš.

Vypravěč: Po cestě do nemocnice nikdo nemluvil, a Filip se radši na nic neptal, však se dozví na místě. Ale už tak podivný hlodání pochybností v jeho duši nijak nevylepšilo ponurý nemocniční prostředí. Ticho přerušované klapáním bílých přezůvek po nemocničním linu, plášť a čepka na hlavu co smrdí dezinfekcí, žádný barvy, jen bílý stěny okolo. Nejdřív museli čekat na doktora, který je pustil k Jolaně do pokoje. Ležela na posteli jak Šípková Růženka, žádnej náznak že by jí něco bylo, a přitom spala. Vlastně byla v kómatu. Tělo fungovalo ale nereagovala její duše. Zas to ticho před bouří, než začal doktor mluvit. Jenže vlastně nic neřekl. Prostě je v kómatu a nikdo neví proč, co s ní je. Maminka začala plakat a Filip proto taky neměl daleko od slz, ale držel se. Jen si sám pomyslel dle svých zkušeností, že to bude špatný. Nevěřil doktorům od svý nehody a zážitků při léčení. Půlka doktorů jsou šarlatáni co maj diplom náhodou a druhá jsou ti, kteří by uměli vyléčit perfektně, jen jim to náš systém a málo penízků neumožňuje.

Naštěstí si teda pan doktor a sestry Filipa pamatovaly a v domnění, že je z rodiny, mohl Jolanu navštěvovat. Jinak by to nešlo, karanténa a přísný pravidla, a hlavně pořád nevěděli, co s ní je. Filip jí takhle navštěvoval dvakrát za týden a tak hodinku dvě poseděl u postele a povídal si s ní a četl jí knížky. Doufajíc, že to všechno alespoň v podvědomí vnímá a až se uzdraví tak si snad na něco vzpomene. Ani si to ze začátku neuvědomoval, ale to mu po čase došlo, že se do ní bezhlavě zamiloval. Tak moc, že by nebyl schopen se zamilovat do nikoho jinýho i kdyby tam už takhle zůstala ležet na věky věků. A tak jí o tom alespoň povídal, vyprávěl jí svoje pocity, události okolo něj, jak mu to jde s kapelou, no prostě všechno. A jak je na jednu stranu vlastně stydlivka, tak teď když věděl, že mu nemůže odpovědět a „spí“ se ten ostych ztratil někam za hranice nekonečna. A tak jí vždy před odchodem šeptal něžná slůvka do uch a jemně ji políbil na rty.

Filip: Snad znáš tu cestu, co do hor vede. Nepůjdu tam sám, budu mít tebe.

Vypravěč: A Jolana skutečně šla po horské cestě až došla k chatě na úpatí hory, co měla z jedný strany jen holou skálu a z druhý strany byla porostlá klečí a mechem. Zdvihala se do neuvěřitelný výšky, musela pořádně zaklonit hlavu, aby dohlédla na vrcholek. Ten měl sněhovou čepici ještě od zimy, ale tady dole na úpatí kvetly kytky a zelenala se tráva. Utrhla jeden stonek trávy a zastrčila si ho do koutku úst. Pak vešla do chaty, sedla si ke stolu a koukala na jinak prázdný stůl. Opravdu na něm nic jinýho nebylo než váza s vodou, přitom jako by ale byla plná fialek. Úplně cítila jejich vůni, intenzivně tak moc, že chmátla po tý prázdný váze a přistrčila si ji pod nos, zavřela oči a pořádně se nadechla tý vůně. Když znova otevřela oči, koukala ležíc na bílý nemocniční pokoj a vázu s fialkama na stolku vedle.


Jasně že byly od Filipa. Nemohl tušit, že se probudí a uvidí je, než zvadnou. Ale věděl, že jsou to její nejoblíbenější kytičky. Taky neváhal se je snažit sehnat za každou cenu, i když už dávno nebyla jejich sezóna. A ona je uviděla a jejich vůně ji probrala ze spánku. Rozbrečel se z toho štěstím, jak malej kluk co si rozbije koleno na štěrku, když se tu šťastnou novinu dozvěděl.

A zas bylo babí léto a sluníčko si hrálo s barvama. Jolana s Filipem si vyšli za město na procházku. Jolana samozřejmě znala cestičky v okolí svýho rodnýho městečka, ale Filipa napadlo to zkusit jinak. Prostě si určili přímej směr ve kterým vyrazí jakmile minuli poslední domeček na kraji města. Hned se i známá místa a krajina vyjímaly z jiný perspektivy, když se ti dva museli plahočit přímým směrem přes všechno. A určili si pravidlo, že případný těžko překonatelný překážky lze bokem obejít jen do vzdálenosti deseti metrů. Takhle došli za les až k řece. Ta už by se musela přeplavat. Tady je cíl dnešní procházky. Sluníčko krásně vyhřálo trávu na břehu, mohli si bez obav sednout a nebylo se potřeba bát nachlazení od země.

Krásná situace, krásnej okamžik, ale Filip najednou nedokázal přemoct svoji nesmělost a alespoň chytnout Jolanu za ruku. Tak moc mu bouchalo srdce, že to snad muselo být i slyšet. Nezmohl se na víc, než si jen lehnout, založit ruce za hlavu, zavřít oči a nechat se hřát slunečníma paprskama. Jolana to udělala taky a myšlenky se začaly objevovat v její hlavě. Vzpomněla si na fialky a ten napůl sen a napůl skutečnost, co jí probudilo. Začalo jí to hrát v hlavě jako film puštěný pozadu. Probuzení, chata, příchod k ní a pohled na čepici sněhu na vrcholku hory, a celá ta dlouhá cesta, než k tý chatě došla. A celou tu cestu ji ale doprovázel něčí příjemný hlas, který jí dodával energii tam dojít a nutil tu cestu dokončit. Dyk to byl přeci Filip, uvědomila si najednou a vzpomněla si na všechno, co jí říkal a četl z knížek. Teď věděla, jak moc moc jí miluje.

Otevřela oči, naklonila se k němu, pohladila ho po vlasech, aby otevřel oči a nelekl se. Usmála se a obejmula ho pevně, stejně jako on svýma rukama pevně stiskl ji. A sluníčko zajiskřilo ještě víc měkce a teple těm dvěma do tváří při jejich prvním opravdovým polibku.