Nedůvěryhodný příběh rytíře Prdníka z Prdníku, jeho věrného koně Kýblíka, neuvěřitelné hromadě marihuany a co z toho bylo…

Postavy

(tak jak se v průběhu objevují)

Rytíř Prdník z Prdníku

Kůň Kýblík

Podkoní

Policajt 1

Policajt 2

Policejní náčelník

Opilý hospodský

Přecitlivělý sedlák

Starosta

Těžkooděnec

Pan král Rosťa

Velitel jízdy

Rytíř Honza

Nepřátelský rytíř Kája

Pan král Helmut

I. Kapitola

1. raní procházka

Vypravěč: Byla sobota ráno a bylo pěkně, tak si řekl, že si udělá menší výlet. Vstal z postele, oblékl si rytířskou uniformu a vešel do stáje, kde zrovna potkal podkoního.

Prdník: „Osedlej mi koně, jedu na výlet.“

podkoní: „Nemůžu, váš kůň ještě spí, pane.“

Prdník: „Tak ho vzbuď. Za pět minut ať je všechno hotovo.“

podkoní: „Ale… víte že váš kůň nemá rád když musí vstávat takhle brzo ráno…“ (oponuje)

Prdník: „Za pět minut jsem zpátky.“,

Vypravěč: vynesl poslední slovo rytíř a šel do kuchyně, kde snědl misku kukuřičných lupínků. Podkoní mezitím, ač nerad, protože měl koně moc rád a nechtěl je trápit, vzbudil rytířova modrého hřebce Kýblíka. Kýblík zívnul, zaklel a s nechutí vstal ze svého kavalce.

podkoní: „Promiň že tě budím, ale musím. Rytíř Prdník si chce vyjet…“

Kyblík: „To je dobrý, mám docela rád tyhle ranní projížďky.“

podkoní: „Můžeš se prosím postavit tady doprostřed, ať tě můžu osedlat?“

Kyblík: „Půjdu se vyčůrat, za chvilku se vrátím, pak mě můžeš osedlat, jo?“

podkoní: „Jo, dobře, ale tlač, za chvilku chce vyrazit…“

Vypravěč: Kýblík vyšel ze stáje, postavil se ke stromu a začal močit. Rytíř se zatím vrátil ze snídaně.

Prdník: „Už je všechno hotovo?“

podkoní: „Ještě ne, Kýblík se šel vyčůrat, za chvilku je zpátky.“

Prdník: „Chytrý koník. Půjdu udělat to samé. Až se vrátí tak mě zavolej.“,

Vypravěč: a odešel na toaletu. Když byl v nejlepším, zapípal mu mobilní telefon.

podkoní: „Vse je pripraveno, muzete vyrazit :) Podkoni“,

Vypravěč: přečetl si rytíř SMS a usmál se. Toaletním pergamenem udělal to, co ho učila maminka, spláchnul, umyl si ruce a sešel do stáje, kde už na něj čekal jeho věrný Kýblík v plné parádě.

Prdník: „Dobré ráno, Kýblíku! Jakpak jsi se vyspal?“

Kyblík: „Docela dobře. Jenom mi pořád kolem hlavy bzučely mouchy. Měl byste říct panu králi ať nechá dát do oken sítě.“

Prdník: „Dobře, pak mu to vyřídím. Můžeme vyrazit?“

Vypravěč: Nasedl na koně a vyrazili. Zajeli až za hranice území krále Rosti, k sousedům, ale nevšimli si toho.

Kyblík: „Jé, louka, pane rytíři, zaskotačíme si?“ (prosebně)

Prdník: „Ale beze všeho!“,

Vypravěč: odvětil mu radostně rytíř Prdník. Slezl z koně a jali se skotačit. Poté si oba udýcháni lehli do trávy. Kýblík si utrhnul kytičku a začal ji cucat, zatímco rytíř vytáhl pytlík marihuany a ubalil jointa. Zahulili a oba se začali obrovsky smát. Hlavně Kýblík, ten se vyloženě řehtal.

Prdník: „Kýblíku, přišel jsem na zajímavou teorii.“,

Vypravěč: svěřil se rytíř.

Prdník „Zjistil jsem, že Zeměkoule vlastně vůbec není kulatá a Gagarin si může tvrdit jak chce, že viděl na vlastní oči že je. Je placatá. Z horní strany je naše království a vůbec všechno, z druhé strany je časoprostorová zkratka na opačný konec světa.“

Kýblík: „S vaší teorií si dovoluji souhlasit pouze částečně, pane rytíři. Myslím si, že Zeměkoule je opravdu deska, jenže plave na moři a kdo si nedá pozor a spadne do něj, se může úplně klidně utopit.“, (se smíchem)

Prdník: „Víš co, Kýblíku? Pojedeme se tam podívat!“ (rozhodně, odvážně)

Kýblík: „To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“ (rozjařeně Kýblík) „Ale až za chvilku. Vždyť já jsem tak skouřenej, že se nemůžu hnout, natož chodit!“,

(Kyblík a Prdník se řehtají LOL LOL LOL LOL LOL LOL LOL ))

Vypravěč: a oba propukli v téměř hysterický záchvat smíchu a leželi dál.

II. Občane Legitimujte se!

Vypravěč: Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Probral je až policejné povoz, který k nim přijel po polní silnici. Vystoupili dva policisté. Vypadali tak trochu jako Pat a Mat, jenom trochu míň důvtipní a namířili si k nim.

Pat: „Dobrý den, co tady děláte?“, ( důlřednicky )

Prdník: „Jak račte vidět, my tady ležíme…“, (bezelstně)

Mat: „To se tady smí?“, (důležite a jakože se nesmí)

Kyblík: „Jo, klidně si lehni…“ (bezelstně a srdečně)

Pat: „Vaše občanské průkazy!“, (rozkazem)

Vypravěč: Rytíř hmátnul do kapsy a vytáhl občanku.

Pat: „Hm, Prdník z Prdníku… dobře. A vy?“,

Vypravěč: podíval se na Kýblíka.

Kyblík: Já občanku nemám, jsem kůň… (nechápavě)

Mat: To nás nezajímá! Jak se jmenujete? (tvrdě)

Kyblík: Kýblík… (boha jeho co mě ten dement v uniformě wopruzuje ?)

Mat: A dál? (nekompromisně)

Kyblík: Eh… Kýblík z Prdníku? (snaží se nechápající hřebec.))

Mat: Z Prdníku? Vy jste příbuzní? (přitrouble)

Prdník: Vypadáme na to? - (vloží se do debaty) - Tak se jmenují všichni, co žijí na Prdníku…

Pat: Pojedete s námi. Necháme si zjistit vaši totožnost! (nacvičeně)

Vypravěč: Rytíř s Kýblíkem neochotně nasedli do policejního vozu a byli odvezeni do města na policejní stanici, kde byli usazeni do malé místnůstky se zářivkou a hlídačem.

Kyblík: No tohle? Co s námi teď bude? Moji totožnost určitě nezjistí, co když mě nechají namlít do salámu?“ (smutně propadaje depresi)

Prdník: Neboj se, Kýblíku, já tě nedám, určitě se…

Policejník: „Co jste mi to sem přivedli, vy hovada?!“ (přeruší z vedlejší místnosti řev))

Mat: „Ale šéfe, vždyť ten kůň neměl občanku…“ (vymlouvá se)

Policejník: Vy gumy, kde by kůň vzal občanku?! - Okamžitě se jim omluvte a pusťte je! (stále řve)

Pat&Mat: „Ano šéfe… (podřízeně unisono)

Vypravěč: Otevřely se dveře a do místnůstky vešli oba v obličeji rudí příslušníci.

Pat: „My… my se vám moc omlouváme, my jsme nevěděli, že koně občanku mít nemusí… (souká ze sebe)

Vypravěč: Ten tlustší raději mlčel a šel otevřít dveře na chodbu.

Pat: „Pan náčelník říkal, že můžete jít…“

Vypravěč: Řekl vyšší policajt a mávnul rukou směrem ven ze dveří. Rytíř i Kýblík s úlevou odešli.

Mat: A nashledanou! (za nimi ze dveří)

Kyblík: Doufám že ne, koni… (potichu)

Vypravěč: Když vyšli před policejní stanici, zjistili, že jsou v úplně neznámém městě.

3. Neznámé město

„Víš, Kýblíku, že vůbec nevím kde jsme?“, pronesl rytíř.

„Co budeme dělat?“

„Zeptáme se někoho jak se dostaneme zpátky na Prdník…“, napadlo rytíře. Jenže kolem bylo spousta lidí a oni nevěděli, koho se zeptat jako prvního, proto jen tak bloumali ulicema s tím, že až dojdou někam, kde je míň lidí a tudíž nebude tak složitá volba, zeptají se. Nakonec vlezli do úzké uličky, kde právě drobný trhovec vykládal z bryčky krabice s falešným textilem světoznámých značek. Když je uviděl, zalekl se a zůstal překvapeně stát.

„Co tady dělá rytíř sousedního království?“, pomyslel si.

„Pane, můžeme se vás na něco zeptat?“, pronesl přátelským tónem Kýblík. Trhovec zbledl a praštil sebou na zem.

„Co jsem udělal špatně?“, zeptal se nechápavě.

„Asi vypadáme moc nápadně. Vezmeme si nějaké hadry z těch krabic a budeme dělat jakoby nic.“, napadlo rytíře. Navlékli se tedy do oblečení z krabic a dělali jakoby nic. Značkově oblečeni vyšli opět na hlavní ulici, kde zastavili prvního člověka, kterého potkali.

„Dobrý den, pane, můžeme se vás na něco zeptat?“, pronesl co nejvlídněji Kýblík. Pán okamžitě zbledl a praštil sebou na zem.

„Víš, Kýblíku, ne že by ti to neslušelo, ale takhle asi vypadáš ještě nápadněji…“, řekl opatrně rytíř.

„Myslíte, pane rytíři? Já se teda vysvleču…“, odpověděl a stáhnul ze sebe triko a tepláky se čtyřmi proužky.

„Jé, paní, paní, můžete nám pomoct?“, křičel Kýblík, když cválal k procházející starší paní. Babička se chytla za srdce a padla k zemi.

„Kýblíku, víš co? Příště se zkusím zeptat radši já…“, navrhnul rytíř. Jenže na ulici už nebylo ani živáčka a měli hlad, tak se usnesli na tom, že se pokusí najít nějaký hostinec, kde se nají a rovnou i zeptají. Bloumali dál ulicema dokud nenašli restauraci. „Hostinec u přecitlivělého sedláka“, zněl nápis na ceduli pohupující se nad vchodem. Vevnitř bylo prázdno, jenom jeden sedlák seděl u zdi zády do místnosti a za pultem stál hospodský, co právě dopíjel pivo.

„Co to bude?“, zařval ne ně s těžkým jazykem přes celou hospodu když se posadili ke stolu.

„Dvě pivka a… máte něco k jídlu?“, zakřičel na něj zpět rytíř. Hospodský natočil dvě piva a spolu s jídelním pergamenem je vratkým krokem přinesl rytíři a Kýblíkovi. Nahlédli do něj, rytíř si objednal vepřový guláš a Kýblík dušenou mrkev.

„Hned to bude…“, zabručel hospodský a vrávoravě odešel.

„Na zdraví, Kýblíku!“, pozvedl krýgl rytíř.

„Ať žijí děti našich rodičů a ať jsme živí až do smrti!“, pronesl přípitek Kýblík, ťukli si a napili se.

„Hospodský je pěkně nalitý, co? Ani mu nepřišlo divné že umíš mluvit, Kýblíku.“

„Vůbec je to divná hospoda… už ten název… a něco mi tu stejně nehraje…“, zauvažoval Kýblík a rozhlídl se. Byla to docela obyčejná středověká hospoda. Těžké dubové stoly a židle, hrubě nahozené zdi, podlaha z neopracovaných fošen, výčep, jukebox.

„Jukebox tu nehraje!“, odhalil rytíř. „Kýblíku, nemáš prosím pětistříbrňák?“ Kýblík pokrčil rameny jakože neví, chvíli prohmatával kapsy a jeden našel.

„Výborně, Kýblíku, pustíme se nějaký pěkný gothic rock, co říkáš?“

„To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“, radostně souhlasil. Rytíř se zvednul, hodil do jukeboxu pětistříbrňák a pustil gothic rock. Mezitím hospodský s námahou přinesl guláš a mrkev. Rytíř s Kýblíkem poděkovali a s chutí se pustili do jídla. Protože Kýblík už měl veliký hlad a ládoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že mlaská hlasitěji než obyčejně, každou chvíli se sedlák sedící na druhé straně místnosti znechuceně otáčel na Kýblíka a probodával ho nenávistnými pohledy. Když se otočil asi po sedmnácté, povolily mu nervy a rozbrečel se. Zvedl se, namířil si ke Kýblíkovi a začal mu mezi vzlyky hubovat.

„Jak si to představuješ… copak… copak nevíš že ve společnosti se… ve společnosti se nemlaská? To tě doma neučili? Okamžitě toho nech! Nebo… nebo uvidíš!“, utřel si slzy do rukávu a vysmrkal se.

„Promiňte, omlouvám se, pronesl kajícně Kýblík…“

„Tak zkus alespoň žvýkat se zavřenou pusou…“

„Dobře, pokusím se, ale nic neslibuji.“, řekl Kýblík, sedlák se znovu vysmrkal, naposledy popotáhl a šel si sednou zpět ke svému pivu. Kýblík si vzal další sousto mrkve a pokusil se jej žvýkat se zavřenou tlamou, avšak jak mlel pantem vypadal tak vtipně, že rytíř smíchy vyprsknul guláš, sedlák se znovu rozbrečel a utekl na záchod.

„Taky už jste, pane rytíři, pochopil název hospody?“, zeptal se Kýblík a dál žvýkal s otevřenou tlamou, jinak by se rytíř samým smíchem nenajedl. Rytíř jen kývl.

Když dojedli a dopili, zamával rytíř na hospodského, jakože platí.

„Stodvacetsedm stříbrných.“, s námahou sečetl sumu na podlouhlém kusu pergamenu hospodský když se dopotácel ke stolu.

„Nechejte stotřicet…“, řekl lhostejně rytíř a podával mu sto a padesáti stříbrňákové pergamenovky. Ten mu těžkou rukou vrátil sedmdesát stříbrných… Rytíř se tomu samozřejmě nebránil.

„A mohl byste nám prosím poradit jak k hradu Prdníku?“, zeptal se ještě.

„K Prdníku? To je docela dálka. Je to v sousedním království. Nejdřív musíte jet koňskou dráhou do Zelenína a odtud pěšky asi patnáct kilometrů po červené a přes hranice k Prdníku.“, složitě vzpomínal hospodský.

„A jak se dostanem na nádraží?“, zeptal se ještě rytíř.

„Vyjdete na ulici, půjdete doprava a pak pořád rovně, nemůžete to minout…“ Poděkovali a šli. Rytíř si nasedl na Kýblíka a brzo byli na nádraží. Koupili si lístky do Zelenína a na peróně se posadili na lavičku.

„Zelenín… to zní hezky, co, Kýblíku?“

Kýblík přitakal.

„Tak si trošku navodíme zelenou náladu, ne?“, řečnicky se zeptal rytíř a vytáhnul svůj sáček s marihuanou. Když zahulili, napadlo Kýblíka:

„Ale pane rytíři, vždyť jsme se přece chtěli podívat na kraj světa!“, a začali se nehorázně smát. Asi po pěti, možná dvaceti minutách křečí v bránici rytíř přitakal:

„Ano, Kýblíku! Máš pravdu! Tak pojď, jedem!“

„A kam, pane rytíři?“

„Cože?“

„No, kam jedem?“

„My někam jedem, Kýblíku?“, zeptal se nechápavě rytíř.

„Cože?“ a opět nastal výtlem.

4. Mc

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Probral je až odjíždějící vlak do Zelenína a protože si nepamatovali, co že vlastně chtěli udělat, bez zájmu seděli dál.

„Kýblíku, nevíš, co že jsme to vlastně chtěli udělat?“, zeptal se rytíř když odezněl randál rozjíždějícího se vlaku.

„Právě jsem nad tím, pane rytíři, přemýšlel, ale zaboha si nemůžu vzpomenout…“ a poškrábal se kopejtkem mezi ušima, aby vypadl zamyšleně.

„Jé, Kýblíku, podívej co jsem našel v kapse!“, nadšeně vykřikl rytíř.

„Vypadá to jako lístek na vlak, pane rytíři.“

„Do Zelenína. Sice si nepamatuju, co jsme tam měli udělat, ale když ty lístky máme, tak si tam zajedeme, ne?“

„Ale mám, pane rytíři, takový pocit, že nám vlak zrovna ujel…“ a mávnul směrem za odjíždějícím, v dáli mizícím vlakem.

„Víš co, Kýblíku? Počkej tady, já se skočím zeptat na informace kdy jede další!“, napadlo rytíře a odešel. Kýblík si přehodil nohu přes nohu a pokukoval po nádražních mulách nosících dopisy a balíky do poštovního vagónu. Vždycky, když po něm některá hodila okem, mohl se rozplynout. Pak muly náklad naložily, vlak odjel, muly dostaly jinou práci a Kýblík se začal nudit.

„Už aby se vrátil rytíř…“, řekl si a vrátil se rytíř.

„Kýblíku, další vlak nám jede až zítra ráno, co budeme dělat?“, zeptal se s obavami o jejich budoucnost.

„Jak je ten Zelenín daleko, pane rytíři?“

„Tak to ti, Kýblíku, nevím. Půjdu se ještě zeptat.“, řekl rytíř a šel se ještě zeptat, zatímco Kýblík se dál nudil.

„Tomu to zase bude trvat…“, pomyslel si. „Skočím si na lahváče.“

Mezitím se vrátil rytíř a když Kýblíka na lavičce nenašel, napadlo ho, že se asi šel vyčůrat a že si zatím může skočit na lahváče. Přišel k budce, kde potkal Kýblíka s pivkem v kopejtku.

„No jo, že mě to nenapadlo!“, přivítal se s ním se smíchem a koupil si pivo.

„Co jste, pane rytíři, zjistil?“, zeptal se hřebec když si přiťukli.

„Nebudeš věřit, ale prý je to jenom pět kilometrů!“

„Tak to můžeme jít pěšky ne? Když vás svezu tak jsme tam hned…“, navrhnul Kýblík.

„No jo, ale to jsme pak ty lístky kupovali zbytečně… přece je jen tak nezahodíme, když už je máme. Počkáme do rána a svezeme se vlakem! Stejně nevíme, co jsme tam chtěli, tak zatím něco vymyslíme.“

„A co, pane rytíři, navrhujete?“

„No, třeba bysme tam mohli vběhnout do McDonalda, zařvat „Fůj!“ a zmizet, co říkáš?“, vznesl rytíř první nápad co ho napadl.

„To bude žůžo! Už se těším!“, nadšeně vykřikl Kýblík. „A co budeme dělat do rána?“

„Nevím, Kýblíku. Půjdeme se podívat po městě a třeba najdeme nějaký Non-stop.“, napadlo rytíře a šli.

Cestou městem potkávali spoustu lidí. Spousta se pořád zvětšovala a zvětšovala.

„Podívej, Kýblíku, kolik je tu lidí! Něco se tu musí dít, pojď, půjdeme se podívat!“, a šli spolu se zhušťujícím se davem dokud nedošli na náměstí k nově otevřené pobočce McDonaldu. Vedle bylo pódium, celé žlutočervené, stál na něm starosta města a sám pan král Helmut. Davem se zrovna prodírala uzavřená bryčka s černými okny, tažená znuděně se tvářícím, na červeno natřeným koněm s nápisem „I’m lovin’ it“ a s poznávací značkou amerického království. Když vůz zastavil u červeného koberce se žlutým eMkovým vzorem, vystoupil z něj sám pan McDonald a za doprovodu pěti statných bodyguardů vyšel na pódium.

„Dámy a pánové!“, zazněl z amplionů hlas starosty města. „Dostalo se nám té cti, že našemu městu bylo naším drahým panem králem Helmutem uděleno hamburgerové právo! Nyní nastal ten velký den, kdy bude v našem městě otevřena první pobočka a my se tak vyrovnáme sousednímu Zelenínu!“

„Hurá!“, zaznělo celým davem.

„Sláva našemu panu králi!“, ozvalo se z pod pódia.

„Sláva McDonaldu!“, ozvalo se odjinud.

„Nyní“, pokračoval starosta, „bude mít naše vzácná návštěva, sám pan McDonald slavnostní projev, po kterém dojde naším panem králem k přestříhnutí pásky a nová pobočka bude otevřena! Radujte se!“

„Hurá, hurá!“, znovu zaznělo nad náměstím.

„Ještě bych vás chtěl upozornit na speciální slavnostní menu – velký hamburger s velkou Coca–Colou, zmrzlinou, jahodovou taštičkou a k tomu zdarma plastová figurka našeho pana krále za pouhých sedmdesát stříbrných! A nyní – pan McDonald!“

„Hurá! Hurá!“ a „Sláva panu McDonaldovi!“, se znovu rozléhalo do okolí.

„Napadá tě, Kýblíku, to co mě?“, zeptal se se zřejmým úmyslem rytíř.

„Asi ano, pane rytíři. Tři, dva, jedna…“

„Fůůůj!“, zařvali oba z plných plic zrovna když se pan McDonald chopil mikrofonu. Dav ztichnul. Panu McDonaldovi spadla čelist. Kdesi se rozbrečelo děcko.

„A teď padáme!“, navrhnul rytíř naskočil na Kýblíka. Kýblík se hbitě prodíral překvapeným davem. Když se z něho dostali, rytíř se ohlídnul a uviděl rozzuřený dav pohybující se za nimi.

„Kýblíku! Utíkej! Jsou za námi! Přidej!“ Kýblík utíkal jak nejrychleji mohl. Vyběhli z města, ale naštvaní hrdí obyvatelé je pořád neúnavně pronásledovali. Kýblík tryskal dlouho. Když proběhli kolem cedule s nápisem „Vítejte v Zeleníně!“ bylo jim jasné, co budou muset znova absolvovat, protože si to slíbili už na nádraží v sousedním městě. Rytíř zkontroloval, jestli ještě mají společnost, když zjistil že ne, řekl Kýblíkovi, že už může zastavit.

„To bylo vzrůšo, co, Kýblíku?“

Kýblík sotva popadající dech odvětil „Jo… to bylo… ale teď… bysme si… to měli… líp naplánovat…“

„Skvělý nápad, Kýblíku. Odpočinem si, vymyslíme plán a jdem na to!“, a slezl z něj. Kýblík si lehl do trávy.

„Viděl jsi ty jejich pohledy, Kýblíku? A jak se zatvářil ten blbeček na pódiu! Škoda že jsme si to nemohli pořádně vychutnat!“

Kýblík stále ještě lapající po dechu jenom přikyvoval, protože nebyl schopen mluvit. Když se trochu vzpamatoval, začal cumlat kytičku, jak to měl ve zvyku a zeptal se:

„A jak to, pane rytíři, uděláme tentokrát?“

„Nevím. Zahulíme a uvidíme…“ a hmátnul do kapsy pro pytlík marihuany.

„To bych, pane rytíři, nedělal. Pak zase zapomeneme, co chceme udělat!“

„Máš, Kýblíku, pravdu. Uděláme to tak. Vylezeme támhle na ten kopeček – je z něj vidět na celý Zelenín. Počkáme, až se setmí a odkud půjde žlutá záře, tam se vydáme. Je teprve středověk, takže město ještě není plné pouličního osvětlení. Pod rouškou tmy se proplížíme k McDonaldu, nenápadně do něj vejdeme – já na tobě budu sedět, abychom mohli okamžitě vyrazit – odpočítám ti do ucha „tři, dva jedna…“ a co nejhlasitěji zařveme „fůůůj!“, ty se otočíš, vyběhneš ven a budeš co nejrychleji utíkat pořád po červené až do našeho království k hradu Prdníku, jo?“ a vyryl do hlíny klacíkem plánek.

„Jasně, chápu to, to půjde.“, souhlasil Kýblík a šibalsky se usmál.

Na kopec dorazili zrovna po západu slunce. Nedalo jim moc velkou práci najít ve městě bod, ze kterého šla žlutá záře.

„Támhle, Kýblíku, vidíš? Tam to je, jdeme!“, a naskočil na koně. Kýblík s rytířem v sedle se vydal do města, směrem za žlutou září obřího M. Šli tmou, přesně podle plánu. Když dorazili k McDonaldu, zaskočil je kordon těžkooděnců s ocelovými štíty se znakem McDonaldu a velkými přilbami ve tvaru hamburgeru.

„Podezřelá osoba na třech hodinách!“, ozvalo se. V rytíři hrklo. Kýblík se zastavil.

„Jsou to oni! Vypusťte psy!“, ozvalo se znovu. Zpoza kordonu vyběhla skupina naštvaně vypadajících, hlasitě štěkajících psů.

„Změna plánu, Kýblíku! Utíkej zpátky a po červené domů! Přidej! Museli dostat hlášku ze sousedního města, že k nim míří narušitelé McDonaldizace!“, řval hrůzou se zajíkajícím hlasem rytíř a hojně Kýblíka povzbuzoval. Stačil ještě vykřiknout smluvené „Fůůůj!“, avšak nemělo to větší smysl. Kýblík se splašil. Utíkal jak nejrychleji dokázal. Měl hrůzu ze psů. Běžel po červené, podle plánu, přes hranice království. Skoro celých patnáct kilometrů vyděšeně utíkal plným tryskem. Uklidnil se až kus pod hradem.

„Teda, Kýblíku, nechceš se dát na dostihovou kariéru? Tohle musel být rekord!“, řekl pochvalně rytíř a poplácal Kýblíka.

„Ani ne, pane rytíři. Podruhé bych to nepřežil…“, odpověděl Kýblík když se vydýchal. „Ještě že jsme si před tím nezahulili, jak jste navrhoval. To bysme dostali takovou schýzu, že bysme se zvencli!“

„Ale na druhou stranu – kdybychom si zahulili, tak si zapomeneme, co jsme chtěli udělat, jak jsi říkal, a nic by se nestalo.“, uvedl na pravou míru věc rytíř.

„Teď už si, pane rytíři, zahulit můžem, ne? Na uklidnění…“

„Máš pravdu, Kýblíku.“, řekl uznale rytíř, vytáhl pytlík s marihuanou a zhulili se.

„Pane rytíři, vždyť my jsme se ještě pořád nepodívali na ten kraj světa!“, řekl vysmátý, v trávě ležící a opět kytičku cucající Kýblík.

„Zase máš, Kýblíku, pravdu. Vyrazíme tam hned ráno. Jenom nevím, kterým směrem. Jestliže je země opravdu placatá, dostanem se tam kterýmkoli směrem, ale nevím, kudy je to nejblíž…“, zapřemýšlel rytíř.

„Tudy“, řekl Kýblík, ukázal kopejtkem severovýchodně a začal se řehtat jako kůň. Rytíř taky, i když nevěděl proč. Asi po deseti minutách nezřízeného chechotu se rytíř zeptal:

„Jak to, Kýblíku, víš?“

„Co?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.

„Kterým směrem jít?“

„Já nevím kterým směrem jít…“

„Cože? Kam chceš jít?“, nechápal rytíř.

„Proč chodit? Vždyť ležíme?“

„Já vím, že ležíme, proč mi to říkáš?“

„Já jsem něco říkal?“

„To nevím… cože? Ty jsi něco říkal?“, zamotal se rytíř.

„Nic jsem neříkal..“

„Ale jo, něco jsi říkal!“

„Ne, to jste, pane rytíři, říkal vy…“

„Hm… asi jo. Hele, a kdy pojedem na ten kraj světa?“

„Třeba hned!“

„Tak jo! Ale… vždyť jsi zapomněl, kterým směrem…“

„Kterým směrem? To je jedno, ne? Když půjdeme kamkoli, dojdeme na kraj…“

„To jo, ale může to, Kýblíku, být daleko… ty jsi říkal, kudy je to nejblíž…“

„Já jsem nic neříkal…“

„Ale jo, něco jsi, Kýblíku, říkal…“

„Kdy?“

„Co kdy?“

„Kdy jsem něco říkal?“

„Tys něco říkal?“

„Kdy?“, zeptal se Kýblík, absolutně netušící, o čem je řeč.

„Nevím. Pořád, Kýblíku, něco říkáš…“

„A kdy naposled?“

„Třeba teď…“

„Teď?“

„No, a teď taky…“

„Jo? I teď?“

„Tři, dva, jedna, teď?“

„Proč teď?“

„Nevím… Tak třeba až teď…“

„A co?“

„Co co?“

„Co co dák…“

„Kokodák!“

„Koko drak!“

„Jaký drak?“

„Koko!“

„Čoko…“

„Čokoláda?“

„Čoko kláda…“

„Jaká kláda? Co to, proboha, pane rytíři, plácáte?“

„Bůh není, Kýblíku!“

„Vždyť já, pane rytíři, vím…“

„Víš? Tak to řekni!“

„No přece tam!“ a mávnul kopejtkem severovýchodně.

„Tak vida! A máme to!“, zaradoval se rytíř a klacíkem vyryl do hlíny šipku směrem na severovýchod. „To abychom to zase nezapomněli.“

„Co?“

„Kterým směrem jít.“

„Proč bysme to zapomínali?“

„Vždyť už jsme to, Kýblíku, jednou zapomněli…“

„Nezapomněli, já jsem to pořád věděl…“

„Co jsi, Kýblíku věděl?“

„Já jsem něco věděl?“

„Nevím, proto se tě ptám…“

„A na co se, pane rytíři, ptáte?“

„Já jsem se na něco ptal?“

„No…“

„A na co?“

„Cože?“

„Co?“

„Já nevím…“

„Tak vidíš…“

„Nevidím, vždyť je noc…“, všiml si Kýblík.

„Hm…“

Zahoukala sova. Rytíř se nekontrolovatelně rozesmál a Kýblík dostal schýzu…

5.

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Probral je až východ slunce.

„Jé, Kýblíku, vstávej, už je ráno!“, budil rytíř Kýblíka. „Měli bysme na hrad – je pondělí, musíme do práce… Pan král se po nás jistě už shání!“

Kýblík si zívnul, protřel si oči a postavil se.

„Zase pondělí? Ale byl to krásný víkend, že pane rytíři? Proč je tady ta šipka?“

„Kde? No jo… nevím, kašli na to, musíme nahoru…“, povzdechnul si rytíř a naskočil na Kýblíka.

II.

Když rytíř s Kýblíkem přijeli k hradu, zaskočila je nevídaná aktivita jinak vcelku laxního království. Všude kolem hradu stáli vojáci a rytíři, mezi nimi zmateně pobíhal pan král Rosťa:

„Ježišmarjá, kristepane! Tak kurva, co budeme dělat?!“

„Dobré ráno, pane král!“, křičel z dálky rytíř.

„Prdník! Kde se flákáte! Sousední král Helmut nám vyhlásil válku a vy nikde! Co to máte na sobě?! Tepláky! Mazejte si pro brnění!“, lál pan král.

Kýblík překvapeně zastavil. Rytíři spadla čelist.

„Cože?“

„Ráno od nich přišel e-mail, že nám vyhlašují válku, protože někdo z našeho království napadá jejich McDonaldy!“, a pobíhal dál, ještě zmateněji.

„To jsme to, Kýblíku, ale spráskali, co?“, poznamenal smutně rytíř. „Člověk to s lidma myslí dobře a oni mu za to vyhlásí válku. Teď se hlavně nesmíme nikde prořeknout, jinak máme průser jak mraky…“

„A musíme si sjednotit výpovědi, kdyby se někdo ptal, co jsme dělali o víkendu.“, napadlo Kýblíka.

„Ano Kýblíku, máš pravdu. Navrhoval bych…“

„Prdník! Okamžitě pro brnění, co jsem vám řekl!“, přerušil ho svým řevem pan král. Rytíř slezl, zaklel a pomalu se odšoural do zbrojnice. Kýblík si lehl do trávy a začal cucat kytičku.

„Obránci na místa, průzkum si vezme mobily a vyrazí do okolí hradu! Vyhlašuji nejvyšší stupeň pohotovosti!“, rozděloval pan král rozkazy.

Rytíř se mezitím převlékl ze čtyřproužkovaného trika do brnění a vrátil se ke Kýblíkovi.

„Vstávej, Kýblíku, máme pohotovost…“, po vzoru Kýblíka začal cumlat kytičku a naskočil na něj. Z hradu vylítl vyplašený pan král:

„Hraniční vesnice Řeporyje hlásí přepadení! Jsou po nich házeny hamburgery! Jízda! Okamžitý přesun k Řeporyjím! Místní milice mají těžké ztráty – všichni kvůli přecholesterolování hamburgery umírají na infarkt!“

„A je to, Kýblíku. Jdeme do války…“, povzdechl si rytíř.

Když dorazili k vesnici, Helmutovi vojáci už měli skoro celé Řeporyje pod kontrolou. Nad vesnicí se vznášel pach přepáleného oleje. Poslední zbytky domobrany se statečně bránily vidlemi a sekerami a stále se jim dařilo držet místní hospodu a JZD.

„Do útoku! Za každou cenu musíme udržet kravín, jinak jim poslouží jako zdroj munice!“, zavelel velitel jízdy a měl pravdu.

Večer nad Řeporyjema zavlála rudá vlajka se žlutým M a dvanácti hvězdičkama okolo. Vesnici se udržet nepodařilo. Zbytky vojáků krále Rosti se stáhly do lesa a začali vymýšlet plán na opětovné získání Řeporyj.

„Nasadíme chemické zbraně!“, napadlo rytíře Prdníka. „Vykouříme je!“

„Jak to chceš, Prdník, udělat?“, zeptal se velitel.

„Jednoduše. Až se setmí, já tady s Kýblíkem vyrazíme za vesnici proti větru. Vysypem tam pytel marihuany, zapálíme ho a vítr zanese dým do vesnice. Nepřítel ztratí bojovou morálku a díky blahodárnému vlivu THC na mozek si uvědomí, že bojovat, a vůbec za McDonalda je nesmysl!“, vysvětlil Prdník a pro názornost vyryl klacíkem do hlíny plánek.

„Teda Prdník, ty jsi rozený stratég!“, pochválil ho velitel. „Nezapomeň ale, že musíte být nenápadní – jakmile si vás všimnou, zasypou vás hamburgerama a dostanete infarkt!“

„To všechno si, veliteli, uvědomujeme.“

„Teda Prdník, jestli se vám to fakt podaří, dostanete metál!“

Po setmění rytíř s Kýblíkem opatrně vyrazili proti větru za vesnici. Vysypali tam pytel marihuany a když se ho Prdník chystal zapálit, Kýblík ho zarazil.

„Pane rytíř, počkejte, nenecháme si kousek?“

„Kýblíku, jako vždycky máš pravdu!“, pochválil ho rytíř a kousek si nechal. Chvíli po tom, co hromadu zapálili a schovali se, začal se z vesnice ozývat hurónský smích. Rytíř na oslavu prvního vítězství ubalil jointa a zhulili se do bezvědomí.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Vzbudil je až pan král Rosťa, který ráno přijel obhlídnout situaci.

„Výborně, Prdník! Jak jste na to přišel? To bych do vás neřekl!“

„Pane král, to je stará známá věc…“

„Víte co, Prdník? Jmenuji vás velitelem speciální vykuřovací jednotky!“

Rytíř s rozpaky přijal, hlavně když bude fasovat dost marihuany.

Pak se jeli podívat jak to vypadá v Řeporyjích. V ulicích leželi vojáci sousedního království pouze v trenkách, vyhřívali se na sluníčku a pohupovali se do pomalého rytmu z hospody se linoucího hutného reggae. Když uviděli krále Rosťu, mávali mu na pozdrav.

„Prdník, ono to fakt funguje! Až se vrátíme na hrad, přihlašte se u mě o Řád Zeleného listu!“

Nechali v Řeporyjích obranou jednotku a vrátili se na hrad, kde se rytíř Prdník přihlásil o řád, který mu pan král bez okolků věnoval.

„Podívej, Kýblíku“, chlubil se rytíř před ustájeným koněm, „jaký jsem dostal krásný řád.“ Ty na tom máš taky nemalou zásluhu. Víš co teď uděláme?“

„Zhulíme se?“ Zeptal se opatrně a s nadějí v očích Kýblík.

„Ano, Kýblíku, zhulíme se. Pojď ven, najdeme si k tomu nějaké pěkné místečko!“, vyšli ven a potkali rytíře Honzu.

„Čau Honzo, co máš teď v plánu?“, zeptal se hned Prdník.

„No, asi půjdu čumět na bednu. Mají jít zprávy o tom, jak to vypadá v Řeporyjích, prý to tam nějaký náš rytíř krásně vyřešil a je teď slavný. Pojď se dívat taky!“

„Jo? Víš, Honzo, ten rytíř jsem já…“

„Teda, Prdníku, vážně? Takže teď mám tu čest s národním hrdinou?“

„Jakým hrdinou?“

„Vždyť ti to říkám, jsou tě plné zprávy!“

„Ser na to, pojď se s náma zhulit…“

„Zhulit se s národním hrdinou? Do toho jdu!“, radostně odpověděl rytíř Honza a ještě radostněji si výsknul.

„Nech už toho hrdiny a pojď…“, pobídl ho Prdník a šli.

Přišli na krásnou louku, posadili se do trávy a zhulili se. V tom vylezl ze křoví nepřátelský rytíř a namířil na ně hamburger.

„Ruce vzhůru!“, zařval.

„Co blbneš? Pojď si zahulit.“, opáčil mu se smíchem Prdník.

„Né, to nemůžu, já…“

„Ale no tak pojď, je to sranda!“, přemlouval ho Kýblík.

„A tak jo.“, povolil rytíř a přisedl si k nim.

„Co tady vlastně děláš?“, zeptal se ho Prdník když mu nabíjel šlukovku, protože na joint už mu nezbylo.

„Dostal jsem za úkol spáchat atentát na vašeho pana krále.“

„Kašli na to. Náš pan král je bezva.“, rozmlouval mu jeho záměr rytíř Honza, zatímco už si nepřátelský rytíř dával šluka. Pak zhnuseně zahodil hamburger za sebe do křoví, odkud vypadl jeho parťák s těžkým infarktem a byl na místě mrtev.

„Já jsem rytíř Kája. Velitel speciální hamburgerovací jednotky. Přišel jsem na to, že hamburgery sice k jídlu nejsou, ale skvěle se hodí k zabíjení! Dostal jsem za to od našeho pana krále Helmuta Řád Žlutého M.“, představil se nepřátelský rytíř.

„Těší mě. Rytíř Prdník z Prdníku. Velitel speciální vykuřovací jednotky. Zavedl jsem do praxe chemické antizbraně na bázi cannabisu způsobující hluboký pacifismus a dostal jsem za to od našeho pana krále Rosti Řád Zeleného listu.“, řekl po pravdě rytíř Prdník.

„Já jsem rytíř Honza z Prdníku.“, a podal rytíři Kájovi ruku.

„Já jsem Kýblík z Prdníku, věrný kůň rytíře Prdníka z Prdníku.“, a podal rytíři Kájovi kopejtko.

„Vy jste příbuzní?“, zeptal se nechápavě rytíř Kája.

„Vypadáme na to?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.

„To zrovna ne, ale že se stejně jmenujete…“

„Tak se jmenují všichni co žijí na Prdníku.“. upřesnil rytíř Honza.

V tom se rytíř Kája zvedl, odhodil brnění a rozběhl se pryč.

„Počkej! Kam běžíš?“, křičel za ním rytíř Honza.

„Podívat se na kraj světa! Právě mě napadlo, že Zeměkoule může být placatá!“, zařval zpátky rytíř Kája.

„Hej!“, zaječel na něj rytíř Prdník, „Ty víš kudy je to nejblíž?“

„Přece severovýchodně!“

Rytíř Prdník s Kýblíkem se na sebe podívali a současně zakřičeli: „Počkej na nás!“

„Nemůžu, musím jít než zapomenu kudy se tam jde!“, a zmizel v lese.

„Kam říkal že jde?“, probral se rytíř Honza, „Na kraj světa? Právě před chvílí mě napadlo to stejné! Jdeme za ním než nám úplně zmizí!“

„Co než zmizí?“, nepochopil skouřený rytíř Prdník.

„No přece… aha, co má zmizet?“, zapomněl o čem mluví rytíř Honza.

„Pánové“, vložil se do debaty dychtivě Kýblík, „Všechno jednou zmizí. To je dáno tím, že hmota zachovaná ve tvaru beze změny je stejně jako jsoucno pronikána do stavu mezi aspekty světa a je hluboce zakořeněná v rozumu našeho rozvojového vnímání, přitom je přiřazena příkladu nadbytečného pojmenování kategorie její funkce a schopnosti předávat proměnnou okolo míst k tomu určených a…“

„…můžeme svoji, ale většinou také akustickou podmínku v okolí svazku rozsáhlého pohybu včetně tohoto opatrného tempa na sebe se tvořících fragmentů.“, doplnil ho rytíř Prdník chápavě pokyvující hlavou.

„Zapomněli jste na pružnost prostorového zachování binárního průniku do osy vnímání časového zmizu.“, upřesnil rytíř Honza.

„Čeho?“, udiveně se zeptal Kýblík.

„Pružnost prostorového zachování binárního průniku do osy vnímání časového zmizu.“, opakoval s vážnou tváří rytíř Honza.

„Co to plácáš? Časového čeho?“, nechápal rytíř Prdník.

„Časového zmizu.“

„Co to je?“, zeptal se se zájmem Kýblík.

„Co?“

„No, ten…“, zapomněl Kýblík a podíval se na rytíře Prdníka.

„Časový zmiz“

„Nevím.“, odpověděl klidně rytíř Honza a následně se rozesmál. „Proboha, Prdníku, co to meleš? Jaký časový zmiz? Jak jsi na to přišel?“, a rozesmál se ještě víc.

„To jsi řekl ty!“, bránil se rytíř Prdník.

„Co?“

„Časový zmiz!“

„Kde?!“, vyplašil se rytíř Honza.

„To nevím, ty jsi to vymyslel!“

„Jo tak! Ty nevíš co je…“, a začal nehorázně smát když se podíval na Kýblíka se zájmem si prohlížejícího na kopejtku něco zeleného, co si právě vyšťournul z ucha. „…ty nevíš co je ušní maz, Kýblíku?“, dokončil větu rytíř Honza jinak než původně zamýšlel.

„Kýblíku!“, zvolal rytíř Prdník.

„Ano?“, zvednul Kýblík zrak od objektu zájmu.

„Co to máš pěkného?“, vyzvídal rytíř Honza.

„Nevím, ale myslíte že by se to dalo zpeněžit?“

„To nevím, proč?“

„No, abysme měli na tu cestu na kraj světa!“

„Kraj světa?“

„Cože? Tohle je ten kraj světa?“, zeptal se rytíř Prdník co se právě probral ze záseku a nepochopil situaci.

„Jak jste na to, pane rytíř, zase přišel?“

„Na co, Kýblíku?“, zase zapomněl rytíř Prdník.

„No, já nevím!“, a propukl ve smích Kýblík, v čemž ho následovali i oba rytíři.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi a kam zmizel rytíř Honza. Probudila je až série zoufalých výkřiků linoucí se někde zpoza lesa ze severovýchodního směru..

„Kýblíku, slyšel jsi to?“, zeptal se vyplašeně rytíř Prdník.

„Ano, pane rytíři. Jedeme se tam podívat?“, navrhnul Kýblík.

„Ano, jedem!“, a naskočil Kýblíkovi na hřbet. Když došli k lesu, potkali usměvavého pana krále s košíčkem hub.

„Á, tady jste, Prdník, kam máte namířeno?“

„My jedeme…“

„Pojedete k vesnici Kyžlířov nedaleko hranic! Vojsko krále Helmuta vtrhlo do vesnice. Místní milice se bez boje stáhly, počítá se s vaší prací. Skočte si do skladu marihuany a vezměte si jí kolik potřebujete.“

„É, dobře pane král. Večer bude vesnice zase naše.“

„Hodně štěstí, Prdník.“

Rytíř Prdník si nabral celý pytel marihuany a vyrazili směrem ke Kyžlířovu.

„To by mě zajímalo, pane rytíř, kam zmizel Honza a co to bylo za řev, u toho lesa.“, začal cestou rozebírat poslední zážitek Kýblík.

„Myslíš, Kýblíku, že to mělo nějakou souvislost s Honzovým zmizením?“

„Ano, pane rytíř.“

„Ale Kýblíku, co když se šel třeba jenom vyčůrat nebo dívat na tu televizi, jak říkal před tím?“, vyvracel Kýblíkovi paranoidní představy rytíř Prdník.

„A co když se šel taky podívat na kraj světa, jako ten nepřátelský rytíř? Co když se mu za tím lesem něco stalo? Třeba šlápl do pasti na medvědy, nebo do medvědího lejna, to by bylo dozajista nepříjemné!“

„Ale Kýblíku, vždyť je to blbost. Každé malé dítě ví, že Zeměkoule je kulatá, tudíž nemůže mít kraj…“

„To je pravda, ale ví to taky ten nepřátelský rytíř a rytíř Honza?“

„No, když vycházíme z předpokladu, že nejsou malé děti, tak by to teoreticky vědět nemuseli, to je pravda, Kýblíku…“

„Pane rytíři, my taky nejsme malé děti a víme to.“

„Aha, nenapadlo mě, že každý si fází malého dítěte prošel. Já zastávám názor že se Honza šel vyčůrat.“

„Já si, pane rytíř, myslím že…“

„Ruce vzhůru!“, ozvalo se Kýblíkovi za zadkem. Oba sebou leknutím trhli. Rytíř zvednul ruce.

„Říkám ruce vzhůru!“, zněl opakující se požadavek.

„Vždyť mám!“, nedal se převézt rytíř Prdník.

„Ale ten kůň ne!“

„Sakra, vždyť já ruce nemám! A kdybych zvednul nohy tak padnu na hubu…“, bránil se Kýblík.

„Dobře, tak ty nemusíš. Neotáčejte se a hoďte za sebe ten pytel s marihuanou!“

Rytíři se samozřejmě nechtělo.

„Tak bude to? Nebo to oba schytáte hamburgerem!“

To se rytíři už vůbec nechtělo, tak pytel radši odhodil dozadu. Ozvalo se žuchnutí a zoufalý vzdech. Rytíř Prdník se otočil a uviděl rytíře Helmutova vojska válejícího se na zemi zavaleného obrovským pytlem.

„Ha, a co teď budeš dělat?“, zeptal se ho se smíchem rytíř Prdník.

„To jsem ještě nestihl vymyslet, je pravda že jsem touto situací značně zaskočen…“, přiznal barvu nepřítel. „Co třeba si tuto akci zopakovat? Vy si ten pytel vezmete, a já vás znovu přepadnu!“

„To zní jako férová nabídka!“, souhlasil rytíř Prdník.

„Pane rytíř, nemyslím si že by to znělo dvakrát rozumě…“, snažil se Kýblík rytíři Prdníkovi domluvit.

„Ale nejdřív si dáme práska, pak si to líp užijeme!“, věděl kam míří rytíř Prdník.

„Tak dobře, hlavně když kvůli této trapné situaci nebudu mít u našich ostudu…“

Rytíř Prdník nacpal šlukovku a strčil ji zavalenému rytíři do pusy. Když si třikrát potáhl, chystal se Prdník sám si šluknout.

„Pane rytíř, nedělejte to, když se zhulíme, nesplníme úkol, protože na něj zapomeneme! Zhulíme se až po té vesnici…“, napadlo Kýblíka.

„Zase máš pravdu, Kýblíku!“, uznal Prdník a zvedl pytel ze zavaleného rytíře, který se okamžitě otřepal a začal utíkat pryč.

„Počkej! Chtěl jsi přece zopakovat to přepadení, ne?“, křičel za ním rytíř Prdník.

„Chtěl, ale už nechci! Kromě toho mě právě napadlo, že Zeměkoule by mohla placatá, tak se jdu podívat na kraj světa!“

Rytíř Prdník s Kýblíkem zpozorněli.

„A víš kudy se tam jde?“, zakřičel za ním Kýblík.

„Přece severovýchodně!“, odpověděl rytíř zahazující brnění, protože jej brzdilo v běhu.

„Ty, Kýblíku, na tom asi fakt něco bude…“

„Tak se tam pojedeme podívat taky, ne?“

„Ale… stejně se mi to nezdá… Proč by pak někdo pojmenovával Zeměkouli Zeměkoule, když je to vlastně Zemědeska? Já tomu nevěřím. Víš co, Kýblíku? Splníme úkol, pak zahulíme a uvidíme.“, rozhodl rytíř Prdník.

„Dobře. Daleko už to není. Támhle je cedule: Kyžlířov – 1 km!“, všiml si Kýblík. Rytíř Prdník přes něj přehodil pytel s konopím, naskočil mu na hřbet a jeli dál. Když dojeli k vesnici, naskytnul se jim hrůzný pohled. Okupanti přebudovávali kyžlířovskou hospodu na McDonald!

„Kýblíku, vidíš to? Musíme jednat rychle! Honem vysypme marihuanu!“

„Ale pane rytíř, to bysme si moc nepomohli! Schválně, všimněte si, kterým směrem fouká vítr!“

Rytíř Prdník si olíznul prst a zkusil kterým směrem fouká vítr.

„Kýblíku, opravdu! Fouká opačným směrem! Nezbývá nic jiného, než zase uznat jak jsi chytrý a dostat se na druhou stranu vesnice!“

„Ale jak to uděláme? Když ji budem obcházet, tak už může být pozdě! Podívejte, pane rytíř, už sem táhnou obří M!“, zděsil se Kýblík.

„Budem muset projet vesnicí. Když budeme dělat jakoby nic, třeba si nás ani nevšimnou…“, zauvažoval rytíř Prdník.

„A co když jo?“, myslel na nejhorší Kýblík.

„Pamatuješ si co jsi našel dneska ráno nahoře u hradu když jsme byli zhulení?“

„Ne-e…“, přiznal Kýblík.

„Když si nás všimnou, budeme po nich cvrnkat kuličky z ušního mazu!“, přednesl spásnou myšlenku rytíř Prdník.

„No vida! To by mohlo fungovat! Tak jdeme na to!“, odsouhlasil Kýblík a jakoby nic vyrazili do vesnice.

Na druhé straně si pogratulovali.

„Teď jste měl, pane rytíř, pravdu vy. Vyšlo to a ani jsme nemuseli nic cvrnkat! Tak už to můžeme zapálit!“, pravil radostně Kýblík a shodil ze hřbetu pytel. Rytíř Prdník jej vysypal a pravil: „Jsme, Kýblíku, v prdeli. Já jsem ztratil zapalovač!“

„Co s tím, pane rytíř, budeme dělat?“, zeptal se Kýblík.

„Nevím. Chvilku počkáme, třeba začne bouřka, uhodí do nějakého stromu a ten začne hořet!“, navrhnul rytíř Prdník.

Chvilku počkali, jenže bouřka nezačala.

„Asi na to, pane rytíř, budeme muset jít jinak.“

„A co, Kýblíku, navrhuješ?“

„Já vyrazím do vesnice a zkusím se někoho zeptat, jestli nemá zapalovač.“, zapřemýšlel Kýblík.

„A nebude to, Kýblíku, moc nápadné?“

„Máte, pane rytíř, pravdu. Zeptám se jestli nemají cigaretu a zapálenou ji sem pak přinesu. Pak už to nějak rozfoukáme.“, vymyslel Kýblík plán.

„Dobře, Kýblíku. Počkám tady a budu ti držet palce!“

Kýblík vyrazil do vesnice a po dvaceti minutách se vrátil s hořící cigaretou v tlamě.

„No konečně, kde jsi byl tak dlouho?“, zeptal se nervózně rytíř.

„Promiňte, pane rytíř, jí jsem se tam zakecal…“, omlouval se Kýblík, „…to byste se divil, co všechno jsem se tam dozvěděl! Úplná senzace!“

„No tak povídej!“, naléhal rytíř když rozfoukával oheň v hromadě konopí.

„Všimli si nás, ale vůbec jim to nevadí! Naopak, už na nás čekali a těší se až je zhulíme! Tohle není opravdová vojenská akce a oni nejsou opravdoví rytíři! Jsou to převlečení hippies, kteří se dozvěděli o tom, co se stalo v Řeporyjích, tak předstírají vojenskou intervenci abysme je přišli vyhulit! A ten McDonald co tam staví není opravdový McDonald, to je jenom taková léčka abysme si jich co nejdřív všimli, ve skutečnosti tam večer bude bigbeatový koncert!“, chrlil ze sebe překvapený Kýblík.

„No to je, Kýblíku, bomba! Tak to tady zapálíme a skočíme tam! To se dozvíme věci!“, a snažil se kopec marihuany rozfoukat co nejdůkladněji.

Když se mu to podařilo, naskočil na Kýblíka a vyrazili na náves k falešnému McDonaldu. V ulicích zahalených v konopném váhu tancovali, zpívali a vedli volnomyšlenkářské debaty skouření hippies převlečení za rytíře znepřáteleného sousedního království. Rytíř Prdník s Kýblíkem vešli do hospody maskované na žluto-červené monstrum, ve které probíhala zvuková zkouška přizvané kapely a naplno jela zábava.

„No tohle! Kýblíku, podívej se na toho kytaristu!“, vykřikl rytíř Prdník.

„Vždyť je to náš pan král Rosťa!“, neušlo Kýblíkovi.

„No to mě, Kýblíku, podrž! Já jsem říkal, že se tu dozvíme věci!“

Pak začala kapela hrát a protože to byl neskutečný nářez, všichni, i rytíř Prdník s Kýblíkem, začali pogovat.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Vzbudilo je až vycházející slunce nad krajem světa.

„Proboha! Kýblík, podívej! My jsme na kraji světa!“, vykřikl zděšeně rytíř Prdník a opravdu byli. Na obě strany se táhnul kraj pevniny omývaný mořem.

„A měl jsem pravdu já!“, vykřiknul nadšeně Kýblík, „když jsem tvrdil že na kraji světa je moře a ne časoprostorová smyčka!“

„Ano, měl jsi, Kýblíku, pravdu.“, pravil pan král Rosťa přicházející k rytíři a Kýblíkovi.

„Jé, hele, pan král Rosťa!“, vykřikl rytíř Prdník.

„Kde se tu, pane král, berete?“, zeptal se ho Kýblík.

„Já sem chodím každý den na ranní procházku. Máme to tu kousek za hradem, podívejte, támhle nad těmi stromy je vidět věž našeho hradu. Mimochodem, seznamte se – tohle je můj dobrý přítel, pan král Helmut!“

„Eh, cože? Vy jste pan král sousedního království?“, zeptal se vyjeveně rytíř Prdník.

„Vy se znáte?“, připojil se s udivenou otázkou Kýblík.

„Ano, včera odpoledne jsme se tu seznámili poté, co jsem si omylem nasypal do oběda místo vegety marihuanu.“, vysvětlil pan král Helmut, „ Možná jste slyšeli ty výkřiky když jsme se potkali. Jistě si dokážete představit naše prvotní zděšení… ale pak jsme se pod vlivem pozitivních vibrací spřátelili.“

„A dohodli jsme se na věčném míru!“, pravil nadšeně pan král Rosťa.

„A taky jsme se domluvili na tom, že zruším všechny McDonaldy a udělám z nich rockové kluby.“, doplnil pan král Helmut.

„A… a co ten včerejší koncert?“, zeptal se pořád zmatený rytíř Prdník.

„Ten nápad vznikl právě tady. Zrovna jsem se odsud vracel když jsme se, Prdník, potkali u lesa a poslal jsem vás do Kyžlířova. Ten nepřátelský rytíř co jste ho potkali na cestě tam, byl přestrojený rytíř Honza, poslali jsme ho aby vás zdržel než se dostaneme do Kyžlířova. Domluvili jsme se s ním když jsme ho tu včera potkali.“, vysvětloval pan král Rosťa.

„Vidíte, pane rytíř! Já jsem vám to říkal, že šel sem a ne se vyčůrat!“, vykřikl vítězoslavně Kýblík.

„A proč jste se všichni potkali zrovna tady?“, vyzvídal dál rytíř Prdník.

„Všechny co jsou zhulení napadlo, že Zeměkoule je placatá a hledají kraj světa. Podívejte!“, vysvětli pan král Rosťa a ukázal za sebe. Na zemi se povalovala spousta rozjařených lidí a spousta jich přicházela. Neustále se ozývaly výkřiky typu „podívejte, jsme na kraji světa!“ a „já jsem to říkal“ a hlavně nepřetržitý smích.

„A jste si jistí, že je to opravdu kraj světa?“, vyptával se rytíř Prdník.

„Naprosto.“, odvětil rezolutně pan král Rosťa. „Několikrát jsem obešel celý okraj dokola.“

Pak rytíř Prdník roztáhl ruce jakoby chtěl všechny naráz obejmout a do širého okolí zařval: „A když už jsme všichni tu, co kdybychom si všichni zahulili!?“

A tak zavládl na celém ostrově Lopenice věčný klid a mír.