Role

Ali Evicka Vitex Honza Pepino

Scénář

stop

Vitex: Stopování je super.

Ali: Dáva člověku svobodu

Evička: Asi jen těžko teď najdu vhodná slova na to abych plně vylíčila ten nádherný pocit tisíců kilometrů kolem sebe, nebo když konečně zabrzdí nějaké auto

Honza: Ta radost je všenaplňující a čistá.

Vitex: Obvzvlašť super je stopování ve dvou, když můžete spolu sdílet všechny radosti i útrapy dlouhé a dobrodružné cesty.

Všichni: A my to štěstí měli.

Vitex: Jmenovala se Alice. Když jsem ji před pěti lety poznal, bylo to takové nádherné roztomile, veselé a chytré, něžně vrníci koťátko. Dnes tu se mnou tvrdne na dálničním nájezdu, kdesi uprostřed středo italského venkova. Auta sviští sem a tam. Ali sedí zničeně na mém batohu a odpočívá. Je stejně krásna jako tehdy když jsme se poznali a těch pár let ji na půvabu jen přidalo. Už je to žena. A já mám to štěstí, že nezapomněla na všechny ty úlety a průšvihy kterými jsme společně prošli. Nezapomněla a když jsem se ji z ničeho nic po roce ozval, jestli by se mnou nejela poznávat svět, tak mě nevykázala do patřičných mezí, ale nadšeně souhlasila. Proto jsem ji vždy miloval, miluji a milovat budu.

Ze sladkého přemítáni o tom jak je všechno super mne probral zvuk smykem brzdicích pneumatik. Za volantem černého sportovního bouráku seděl typyckej italskej týpek a v klidu pokuřoval. „Grazie signore … do you speak english ?“ Spustil jsem už navyklou frázi.

Pepino: „Wher do you want ?“

Vitex vysouká ze sebe odpověď: „We want to go on the Genova direction by the sea and bays …“ Cestu jsem moc neplánoval. Chtěli jsme jenom tak nazdařbůh projet Italské jižní pobřeží až někam k Francii, koukat na krásné hory, poznávat dobré lidi, koupat se každý večer v moři a pak domů.

Pepino s úsměvem: „Ok ,prego“

Vitex: Ali, já půjdu dozadu ju ? Podej mi prosím bágly.

Ali: Tyjo Vito sedadlo jako hnízdečko. Makina bella signore..

Vitex vyznamně: Pěkný autíčko a voní to tu.

Pepino: „Yur next“

Ali: Grazie. Smells good. Vito, seš na řadě, pohul si.

Vitex: „Začíná nám ten den pěkně“ pomyslel jsem si a natáhl ruku, protože jsem byl zrovna na řadě … Moc jsme si sice nerozuměli ale jinak jsme si rozuměli náramně. Z radia se zničeho nic začal ozývat Bob Marley. Sluníčko na čisté, šmolkově modré obloze přímo řádilo a krajina ubíhala. „Kde by se tady dalo u more přespat ?“ Zeptal jsem se řidiče, který se později představil jako Pepino.

Pepino se silným italským přízvukem se uculil: „No, problém“

Vitex: a podal mi kostku hase, cigaretu a papírky. No tak to jsem zvedávej jak se to vyvine.

Na pobřeží

Vitex: O hodinu později jsme zastavili na male silničce, která se vzpínala od mořské hladiny k pobřežním horám jakoby s lehkosti pavoučího vlákna hnaného podzimním vánkem. Slunce bylo zrovna nejvýš a Pepino zrovna něco vyprávěl Ali svoji italskou angličtinou a přitom ji hladil po levém ramenu. „No jo ital“ usmál jsem se pro sebe a nemohl se vynadívat na tu nádheru která se dnes už vidí jenom málo kde. Až odpudivy zvuk zvonku mobilního telefonu mě vytrhl z kochání. Pepino se s námi rozloučil, že prý má něco důležitého na práci. „No jo mafie“ Zase jsem se usmál na Ali a objal ji kolem ramenou. Mávali jsme autu mizícímu v dálce a těšili se z věcí příštích. …

„Kam teď ?“ Zeptal jsem se Ali, která mě pohladila po ruce a ukázala na plaz ztrácející se za ohybem kopce kdesi v dálce, kam nebylo ze silnice vidět.

Ali ukazuje k obzoru: Tam se mi to líbí.

Vitex: Od silnice to nevypadalo, ze pudem pul hodiny. Ale je to tu krásný. Hlavně ten písek! A silnice už není ani vidět.

Ali: Složíme někam věci vykoupáme se!

Vitex: Za pul hodiny jsme dorazili až na písečnou kosu, odkud už silnička po ktere jsme přijeli nebyla vidět. Před námi se do pobřežních hor zakusoval malý písečný zzáliv. Plaz která byla na dvou místech přerušena hromadami kamenů, napadaných sem z pobřežních hor, plynule směrem vzhůru přecházela v les.

„Modra laguna hadr!“ Smál jsem se na Ali a ona na mne. A opravdu. Od té doby co se nám přímořská silnička ztratila z dohledu, nikde nebylo ani známky po civilizaci. Nikde nebylo ni človíčka.

Ali: Koukej tamhle. Je to kousek nad morem a ideální místečko na stan.

Vitex: Ali pozor ať neuklouzneš na těch šutrech.

Ali radostně: To je dobrý už jsem skoro za nima na písku. A je tu spousta mušliček! Ale teď se musíme vyškrabat ještě tamhle kousek na mýtinku.

Na pláži

Vitex: Uf kopeček, ale ten výhled stoji za to.

Ali potěšeně: : To moře je nádherný!

Vitex: „Ali, vždycky, když Te pohladím po vlasech, znovu v Tobě vidím tu okouzlující dívenku…“

Ali dá vitexovi babu: „Že mě nechytíš!“

Vitex taky radostně se smíchem: „Moc na mě nemrkej, stejně Te chytnu! Klidně si utíkej křoví nekřoví - do moře je to kousek.“ Na plazi ze sebe plavným pohybem shodila lehké letní šatičky a poroučela se přímo do pěnivé náruče šumících mořských vln.

„Nu pagadi! Jen počkej až se svlíknu! “ Sice se mi všechno motalo z cesty autem, ale těch pár metrů k moři jsem přímo přelétl. Shodil jsem ze sebe zvonáče a sandály a skočili do první věetší vlny, která mě se zurčením připlavala přivítat. Ali se nechala houpat na vlnách a vždycky se smála svým kouzelným rolničkovým smíchem, když ji některá vlna nasadila svoji pěnivou čepici.

Už ani nevím jak dlouho jsme dováděli a milovali se, ve slané mořské vodě a na písečné pláži. Nakonec jsme se celí ztahaní oblékli a vyšplhali zpět na mýtinku. Kde jsme usnuli jeden druhému v náručí.

Nečekané shedání

Vitex: Zrovna se mi zdálo o tom, jak budu Ali olizovat z bříška slané krystalky, když mě probudily nějaké zvuky.

„Někdo se sem šplhá podrostem!“

Ali ustrašeně: Já se bojím. Podívej se prosím ven. To bude určitě majitel pozemku a přišel nás vyhodit!

Vitex: Kdo se to sem snaží dostat ? To je teď už stejně jedno. Křoví před námi se mělo každou chvíli rozhrnout houští a ukázat nám náš další osud.

….

Honza: Za celej den uz jsme toho měli dost. Naštěstí Evička vedená svým neomylným instinktem rozhodla, že spát se bude tam, nahoře. To že tam budou nějací lidé jsme opravdu nečekali. Překvapení jak z knížky.

Evička: „Slunce, které se už kulilo k západu nemělo dost sily aby se prodralo v plném jasu až na stráň, kde jsme se pachtili do kopce a prodrali křovím.

Vitex uklidňujícím tonem: „Alisku, vidím špatně ale vypadá to na dvě postavy, jak se šplhaji přímo k nám. Podle chůze to je kluk a holka. Ale nemusíme se bát vidím, že nesou bubínek.“

Ali: Tak mi dej ruku a ukážeme se jim ju ?

Vitex: Vystoupili ze zakrytu jakéhosi pro mě neznámého křoví a já na ně zavolal. „Hi people!“

Vitex si brumlá pro sebe: „Koho mi ta beruška jenom připomíná …? Ali mě je ta dívenka hrozně moc povědomá“

Ali: A hezká je taky. Má na sobě batikované tričko i sukni.

Honza: Překvapení se záhy rozplynulo ve zvědavosti. Byli tam dva lidičkové a volali nám na pozdrav. Tak jsem se usmál, taky jim zamával a šli jsme jim v ústrety.

Vitex: To snad není možné! Neřikejte mi že teď v roce 2005 se ještě dějou takový náhody, aby se uprostřed pustého italskýho pobřeží potkali čtyři hipíci ?!?

Náhody se ale děly, dějou a dít nepřestanou, dokud bude svět světem a každý z nás se bude probíjet tou svoji úzkou a křivolakou cestičkou, která se občas přibližuje a někdy i protíná se stovkami a tisíci podobně křivolakých cestiček všech bytostí kolem nás.

Fousatého chlapíka jsem neznal, ale ONA! Ano byla to ona! „Evičko!“ Zavolal jsem pustil se Ali a prodíral se křovím přímo na překvapenou a vylekanou dívenku. A Ali se také rozbšhla přímo za mnou, jenomže volala něco jako

Ali: „Honzoóóó!!!!“

Vitex: Lidičky spíš bych čekal ze na mě spadne meteor, nebo ze začnu pracovat, ale to, že tady a teď potkám další svoji starou lásku. A že další moje láska taky potká svou starou lásku…

Vitex: Evi, ty mě umačkáš! Neviděl jsem Tě dva roky od té doby co jsi odjela AuPairovat do Anglie.

Honza ještě nevyšel z prvního údivu a neveřícně kouká na Ali: Alenko! To je ale náhoda, jak se máš ?

Ali: Honzíku, paráda. Dej mi pořádnou pusu na přivítanou, ať tomu můžu uvěřit, ze se taková náhoda opravdu stala Nevěřila jsem ze vidím někoho kdo pro mě dřív strašně moc znamenal a znamená i teď.

Vitex: Držel jsem Evinu hlavu v dlaních a koukal se do jejich oci a vzpominal na nasi davnou lasku, na její moudrost a způsob jakým vždy dokázala jít za svým, i na její krásně tělo napjaté jako struna ve vlnách slastné extáze… Jí se snad honilo hlavou taky to samé. Máme věci tady kousek. „Evíšku, Chceš to vzít a pusu?“

Evi úlevně: Když se tím chceš tahat tak prosím.

Ali: Honzíku, vezmu Ti bubínek. Dej mi pac a jdeme.

Honza vesele: to seš moc hodná, na těch dvacet metrů na mýtinku, mi moc pomůžeš.

Evička cestou vvysvětluje: Stopovali z Pařiže do Říma. Cestou jsme poznali spoustu dobrých lidi.

Vitex: To snad chtěl osud, tomu že jsme se takhle potkali. Evi s Honzíkem poznali kraje a sebe navzájem.

Ali: Jeli prostě, stejně tak jako my, alespoň na pár dní do světa opravdu naplno žít. Taky se ukázalo se že jsem dostala od Pepína malý dárek, o kterém Vitex ani nevěděl.

Honza: Hmm hezkej hašík! Dáme ho fajky a zabafáme!

…..

Evička: Pojďte zkouřenky, půjdeme se vykoupat do moře spolu se sluníčkem.

Ali: Kdo najde nejkrásnější mušli vyhrává! Pojďte!

Honza: Už to tu máte prolezlý ?

Vitex: No nevím. Přišli jsme stejně jako vy od silnice. Ráno vyrazíme dál po pobřeží a vy ?

Honza: My chceme do Říma a doufám že se tam už během pár dní dostanem. Hele koukni na holky jak si rozumí..

Ali: Evi máš nádherný tričko.

Evi: Dík

Ali: Jak máš dělanej ten vzor. To je sypaný?

Evi: Tenhle kousek je vázanej podívej se ….

…..

Vitex: Dováděni v moři je paráda. Obzvláštní paráda je to když jsi s někým, koho miluješ, s někým s kým toho už člověk hodně zažil. A teď si představte, že máte u sebe takovéhle bytůstky dvě. To už zaváni prapodstatou štěstí samého. Zkratka to byla paráda. Ali na tom byla stejně. Rozdávala tak jako Evička svoji pozornost a přizeň mezi mě a Honzu tím samým dilem. A všichni jsme byli šťastní, když jsme celí udýchaní leželi jeden přes druhého na care prilivu a slastne si vychutnavali jak laskyplne dotyky ostatnich, tak kazde jednotlive zrnicko pisku odtékající spolu s mořskou vodou tam, kde se tělo tlačilo nejvíce na plaz.

Ali starostlivě: Koukejte, žene se bouřka pojďte honem - postavíme stan.

Evička: Tyjo to byla ale rána! Blesk přes půl oblohy!

Vitex: Ali tady máš poskládej ty dva pruty.

Honza: Dáme ho hned sem, bouře je za chvíli tady!

Ali: Tady jsou kolíky, berte si.

Honza: Sakra, obráceně! Musíme to otočit!

Evička: Ty kolíky jdou špatně zatlouct. Je to tady samej šutr….

Honza: Výborně, tak to si hned tenhle vezmu na zatloukání kolíků

Vitex: Poslední kolík! Honem pojď dovnitř už na mě káplo. Ještě že se tahám přez půlku Evropy se stanem.

Evička: Nám stan ukradli předevčírem v jednom přistavě.

Honza: stačilo se jen na chvíli otočit a byl fuč.

Ali: Ty přístavy sou hrozný, ale k nám se vejdete. Ta bouře bude stát za to. Batohy si hoďte do rohu na naše.

Honza: Když jsme se nasoukali do stanu a trochu uvelebili. Vzal jsem bongo a začal hrát. Holky tleskali a Vitex do toho pobrukoval něco jako

Vitex: „garika garika kantekitimongo - garika garika kantekitikore“

Honza: a všichni jsme se usmívali a dávali svou lásku ostatním. Pak jsme si začali vyprávět své zážitky z cest a života. Seznámil jsem se s Vitexem a měl jsem radost, že je na svěťě nějakej pohodovej týpek, co to má v životě podobné jako já. Který se stará o moji berušku a ona je s nim šťastná. A proto jsem šťastný i já. A obzvlášť když se s tou beruškou držím za ruku a hledím ji do očí sstejně jako tehdy. Ta touha po lásce, po tom jaké to bylo před lety … Je to jedna z nejpřirozenějších sil v člověku, tak proč se ji bránit ? Honilo se si mi hlavou při pohledu na Vitexe a Evičku jak vzpomínají na své první setkání. Políbil jsem Ali jemně na tvář stejně jako poprvé když jsem se trošku osmělil a usoudil ze tahle hippie je určiťě už dost zkažená a nemusím se tedy bát nějakých negativních následků své přítomnosti na jeji psychyku. Strašně moc si přeji aby to bylo zase takové jako tehdy, alespoň na chvíli než se se svým přítelem vydá zase na další cestu světem a životem, vždyť

ji miluju porad stejně moc! A co ona ? Nezapoměla ? Zlobí se na mě, za něco co se stalo, z části nešťastnou náhodou, z časti moji vinou, kdysi před lety ? Odpovědí mi byl lehounký dotek jejich rtů na mých. Před očima mi vytryskl barevný ohňostroj a cely vesmír se skryl jen do toho jediného polibku. Pořád mě miluje! Moje srdíčko vybouchlo a ruce ji objaly. Vitex s Evičkou se jen na nás podívali a usmáli se. Pak se podívali na sebe a vrhli se na se jako dravá zvěř.

Vitex: Venku zuřila bouřka. Vztekle provazce deště divoce bušily do plachty a mořsky vítr se snažil tu malinkou plátěnou věc, jen spoře chráněnou několika zakrslýmy olivovniky, odfouknout kamsi za kopec, či zuřivě smést rovnou do běsnících vln. Reklamu na konec světa vsak uvnitř stanu nikdo nevnímal. Vychutnával jsem si nádhernou ženskou vůni Eviných chloupků a hladil Ali po ramenu. Honza se taky činil a tak nebyl vůbec nikdo kdo by se zajímal o nepodstatné rozmary počasí.

Evička: Nakonec jsme usnuli znaveni ale plni lásky jeden ke druhému naprosto ignorujíce tu sžíravou předtuchu, ze si budeme strašně moc chybět, až se ráno rozejdeme, každý svou cestou.

Honza: Ráno jsme sbalili stan a vydali se po plazi směrem k přímořské ssilničce a sbírali mušlicky aby bylo doma i cestou co rozdávat dobrým lidem.

Ali: Asi dvacet minut stali Honzík s Evičkou na opačné strne silnice a stopovali, když ppřed nimi zastavila modra dodávka a oni do ni s jásotem nasedli.

Vitex: Auto zmizelo za zatáčkou a já si znovu připomínal vše co se stalo před tím, i kdy jindy. Držel jsem se Ali za ruku a v jejich očích jsem viděl, ze mysli na to samé. Srdcem mi projela neskutečně silná vlna citu k Ni, ke světu a k životu. K životu který se vyplatí žit i pro jeden jediný takovýto den. Pohladil jsem Ji, políbil něžně na tvar a zas se postavil na kraj silnice s palcem vztyčením nahoru.

Supící kamion zaplňující skoro celou šiřku silničky začal brzdit…