Wendy

Scénář

roleobsazení
Wendy?
MaryFlower
Jack ?
Taura ?

Úvod

Wendy: Byl to den jako každý jiný.

Sedla jsem si na postel a snažila se pořádně rozkoukat.

Odporné drnčení budíku mi připomínalo sbíječku, snažící se rozbít na prach to poslední, co mi zbylo z krásného snu.

Trochu jsem se protáhla a zííívla si.

Ách - Zase další zářivý a nudně prázdný ráno.

Bude potřeba se trochu hodit do gala.

Víte, v poledne příjde Mary Jonesová.

Prý je to kamarádka, ale spíš jenom přítelkyně, nebo ani to ne.

Nejspíš by bylo nejlepší jí nazvat skrytým nepřítelem či spíše protivníkem, co se tváří jako anděl a z huby mu kape med-jed…

Znovu příjde, slušně pozdraví matku.

Mary: Krásný dobrý den paní Smithová. To si nedovedete představit, jak jsem se na dnešek těšila!

Matka: Ach Bože Mary! Vám to dneska ale ohromě sluší!

Wendy: Přesně jak podle návodu, konverzačním tónem prohodí několik zdvořilostních frází s otcem a pustí se do mne.

Čeká mne spousta informací o tom kdo s kým, jak, co, kdy a proč. A přitom mě to vůbec nezajímá.

Trpím ji tu jenom proto, že zde nikdo jiný není a podle mámy bych měla mít i zde na prázdninách přítelkyni na úrovni.

Ale co je to za přátelství ?

Kdykoliv je se mnou, musím se chovat tak jako ona - jako pravá dáma!.

Mary: Cože korálky ? Pravá dáma nenosí korálky ani jiné laciné cetky.

Wendy: Ano, nejen chovat, takže honem do koupelny.

Vodu mám moc ráda, ale s mýdlem je to horší.

Teď si dám pěkně sprchu a snad příjdu na jiné myšlenky.

Hlavně musím dobře složit noční košilku, aby koš se špinavým prádlem nevypadal jako smetiště.

Vodu mám ráda vlažnou. Ani horkou, ani studenou.

Máma: mi říká, že se mám umývat horkou a osvěžovat studenou vodou, ale já to nedělám od té doby, co mě nekontroluje.

Prosímtě, nevymýšlej si, že je to horké!

Tato koupel je tak akorát.

A následné osvěžní proudem chladné vody ti jistě také příjde vhod …

Mary to tak tak jistě dělá !

Wendy: Nejdřív se v zájmu dobrého zvyku opaří, a potom drkotá zuby.

Ne ne, na to se mám moc ráda a stejně to nikdo neví, a ani to nebudu nikomu povídat.

Na hygieně toho moc dobrého nevidím, až na jednu věc.

A to, že můžu být chvíli opravdu sama.

Ale zase ne moc dlouho, aby to nebylo někomu podezřelé.

Táta říká, že jsme lidmi, protože děláme to, co je potřebné.

A čachtat se hodinu ve vodě, k čemu to modernímu člověku je?

Takže podle táty jsem asi brontosaurus.

Někdy se tak cítím, když se sama chviličku pozoruji ve sprše.

Možná jsem uplně ošklivá, ale nemůžu se s nikým srovnat, protože jsem ještě žádnou nahou dívku neviděla.

Je to stejně zvláštní představa… Jak by mohla vypadat takhle ve sprše třeba Mary ?

Mary: Ach Bože! Nemůžu se na sebe už ani podívat! 45 kilo !!? Jsem tlustáááááááááááááááááááá!

Wendy: To si nedokážu představit, protože vždy je způsobně upnutá až ke krku tak, že mi připomíná jeptišku oblečenou podle poslední módy.

Ale dokážu si představit co by bylo, kdybych se jí na to zeptala.

Podívala by se na mne jako na blázna a ještě ten den by každý v okruhu dvaceti mil věděl, že:

Mary: Wendy Smithová není normální a nehodí se do slušné společnosti, protože se zeptala na něco hanebného, nemravného, pohoršujícího a sprostého.

Wendy: Na něco,

Mary: od čeho si slušný člověk udržuje řádný odstup a nezajímá ho to.

Wendy: Ona to má jednoduché.

Protože to má jednoduché v hlavě.

Ona o ničem nepřemýšlí a vše je jí jasné.

Ví, jak se chová dáma, a ví, jak se nechová.

Proto musím být jako z cukru, abych nevypadla z malého kroužku místních dam ospalého venkovského městečka, a matka nedostávala záchvaty migrény z pohoršujícího zjevu a vystupování své dcery.

Stále se také nad něčím zamýšlím.

Třeba jako teď.

Přemýšlím, jestli ten pocit co mě malinko mrazí a zároveň hřeje, když si přejíždím mýdlem po některých částech těla, je správný.

Jestli třeba nejsem nemocná.

A nebo mě má ten pocit varovat před něčím špatným.

Třeba právě před tím dotykem.

To mrazení je ale příjemné, tak proč a před čím by mě mělo varovat.

Varuje přece bolest ?

A když přitlačím, je to ještě úžasnější.

Ale nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, protože:

Mary: „věci těla jsou buď neslušné, nebo náleží léklaři“,

Wendy: jak mi jednou řekla Mary, když jsem se pokusila na toto téma zavést konverzaci.

Pro dnešek už dost.

Zavřít vodu, utřít se, protože je třeba vyrobit ze sebe nejvyšší formu lidství, tedy - dámu.

Crr! Crrr! Už je tady!

od vstupních dveří volá medovým hláskem:

Matka: „Wendy ! Wendy, zlatíčko pojď dolů už je tady Mary !“

Tohle je další věc, co se mi na matce nelíbí, ta její věčná přetvářka a vypočítavost.

Teď, když by náhodu před Mary mohla ztratit svůj punc dokonalé matky, chová se ke mně tak, jako kdyby měla ze všech věcí na světě nejraďeji mne.

Ví, že se o tom Mary jenom tak mezi řečí zmíní na patřičných místech.

Možná, že mě máma opravdu bere jako věc, a možná nejen ona. Táta, učitelé ..Ti všichni mě berou jako věc, jako polotovar mladé dámy… Prostředek své obživy … A dost !

Zatnout zuby a pěsti! Už na mě čeká. Zase ta dokonalá, podle poslední módy střižená modelka Mary a její jednoduchý a přesný svět…

Rozloučila jsem se „Ahoj Mami!“

Mary: Nashledanou odpoledne, paní Smithová„

Wendy: Čeká mě zase další nudná vycházka s drábem.

Senzační zpráva

Wendy: Mary pro mne měla uplně senzační zprávu a myslela, že po jejím vyslechnutí se snad rozbrečím štěstím.

Mary: „Nancy Ewansová dneska pořádá zahradní párty pro své spolužáky a přátelé. Jsme tam pozvány, a velice se na nás těší…!“

Wendy: No to je úžasné, další vzrušující party plná pobíhání sem a tam po zahradních cestičkách se sklenkou nealkoholické bowle a nudné rozhovory s nudnými lidmi o ničem.

Mary: „Budou tam chlapci z koleje st. George! Jsou uplně ůžasní !“

Wendy: A to je další věc, kterou se od slečny Mary Dokonalé Jonesové liším: Neshledávám na rozhovorech s vysokoškoláky nic, co by mne vzrušovalo, protože byznys, ekonomika, matematika a fyzika, to jsou věci, které jdou mimo mě.

Asi budu mít velké potíže, budu-li chtít splnit sen svých rodičů, a jednoho vědce nebo byznysmana pojmout za chotě.

I když někteří z nich jsou celkem pěkní a sportují.

Jo, ale sportují, protože se to od nich očekává a ne proto, že by je to bavilo.

Jednou jsem se zkusila jednoho takového „intelektuála“ zeptat, co si myslí o tom, že naši vojáci vraždí ve Vietnamu nevinné vesničany, a on mi řekl, že ve Vietnamu nejsou žádní chudí vesničané, ale jenom komunističtí psi, které je třeba zprovodit ze světa, aby nám nezamořovali zdravé ekonomické ovzduší, protože kdyby se komunismus dostal k nám, byl by to konec Spojených států.

Já si to ale nemyslím. Jednou jsem si sama sebe představovala, jak sedím někde u ohně jako neandrtálec a kolem mne několik přátel.

Měli by jsme se rádi a všechno měli spolu dohromady a jedli jenom to, co by jsme našli, třeba zeleninu nebo ovoce.

A žádná honba za majetkem ! Když nad tím tak přemýšlím (už zase!), máma by to asi nepřežila a otce by to složilo, kdyby zjistili, že jejich po dlouhá léta těžce a draze vychovávaná dcera si zvolila životní kariéru neandrtálce a nebude manažer, nebo lékařka, tak jak si to už dlouho před mým narozením naplánovali.

Procházeli jsme zrovna Brownovou ulicí a Mary mi hustila do hlavy zase nějaké drby, které jsem rovnou pouštěla druhým uchem ven.

Na konci ulice byl park, který postupně přecházel v řídký lesík.

Před ním musíme zatočit do leva, a asi o čtvrt míle dál už je dům rodiny Ewansových.

Mary: „Wendy ! Představ si to: V San Franciscu se mládež dočista zbláznila. Nemyjí se, a vypadají jako opice a stejně tak se i milují! Je to hrůza! Nikdy bych nechtěla vypadat tak jako oni.

V televizi se odvážili ukázat jenom krátký záběr, ale tak to muselo mnoha spořádaným občanům způsobit jistě šok.“

Wendy: Teď jsem zbystřila pozornost.

Tak o tomhle se táta s mámou včera hádali.

Bojí se že mně bude taky něco takového.

Nebojí se ale co ze mě bude, oni se bojí toho že ze mě nebude ten jejich výrobek.

Nemají mě rádi ale snaží se aby to tak vypadalo.

A ani oni dva se nemají rádi, i když by to žádná návštěva nepoznala.

Před parkem jsme zahnuli do leva. Park bude ještě chvíli po naší pravé ruce, než budeme v regulérní ulici. Koutkem oka jsem zahlédla v hloubi parku

nějaký pohyb. Co to může být? Na procházky ctihodných občanů je ještě moc brzo. Řekla jsem Mary ať chvíli počká, že si musím odskočit za keř srovant

podprsenku. Proběhla jsem tedy prvními keříky a uviděla je!

Taura „Ahoj ! Půjdeš si k nám sednout ?“

Wendy: Zeptala se mne dívka s nádhernými hnědými vlasy až pod pás.

Kromě ní tam byla ještě druhá dívka s blond vlasy a kluk.

Kluk ?!

Vlasy měl pod ramena a nejmíň měsíc se neholil.

Všichni tři mě vítali úsměvem.

Byli oblečeni opravdu prazvláštně.

Hnědovláska a vousáč měli kalhoty do zvonu s nádhernými vyšitými vzory.

Nádherně batikovaná trička a spoustu korálků.

Blondýnka v dlouhé batikované sukni s bílou vyšívanou halenkou a vestičkou po mě posílala úsměvy.

Vousáč se zrovna chystal naladit kytaru.

Kolem ležela ještě flétnička, foukací harmonika a dva bubínky.

Chvíli jsem se nezmůže na slovo, a pak zablekotá:

Promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit …

Vousáč na to s úsměvem a poklidným hlasem

Jack: „Ne, nerušíš jenom si přisedni.“

Wendy: Byla jsem takovou srdečností k člověku kterého vidí poprvé v životě zaskočena, až jsem se zmohla jen a hloupé: „Ne, děkuji, bohužel už musím jít. Snad později.“

Otočila jsem se a vyběhla z parku na ulici.

Nudná zahradní párty

Mary: Byla to taková nudná zahradní party, jako každá jiná.

Ospalá hudba ospale doprovázela ospalou zábavu.

Nancy se ukázala jako dokonalá hostitelka.

Div se nerozbrečela radostí, že nás vidí, nabídla nám občerstvení a odcupitala.

Mary se potkala se svými přáteli a šla k nim. Já zůstala sama. „Promiňte

prosím, slečno, že jsem tak smělý, ale vidím vás tady stát, a zcela očividně se nudit …“

A už je to tady! Zase další namyšlenej pablb !

Určitě mi teď začne vyprávět o firmě svého otce, a o tom, jak jí jednou po studiích převezme.

Honem Pryč ! „Oh, jste tak rozkošný, ale velice mě mrzí že si nebudu moci vaše vyprávění vyslechnout do konce …

Mám ještě nějaké povinnosti. Nashledanou.“

Proklouzla jsem mezi skupinkami probírajícími stav akcií na burze.

A zmizela z pozemku páně Evansovy.

Už je mi jedno co si o mě Mary pomyslí, kde tak dlouho jsem.

A pro mámu si něco vymyslím. Hlavně že už jsem pryč.

Budu se jenom tak toulat ulicemi, nebo půjdu za těmi lidmi, co jsem potkala v parku.

Snad tam ještě budou. Již z dálky jsem slyšela zpěv.

Vousáč hrál na kytaru.

Blondýnka na bubínek a hnědovláska do toho trylkovala na flétničku.

Jack, jak se jmenoval, vynechal akord a ukázal mi ať si sednu.

Posadila jsem mezi něj a blondýnku.

Zpívali píseň o tom jak mají lidé v San Francisku květiny ve vlasech.

Když skončili řekla jsem:

Ahoj, já jsem Wendy.

Můj spolusedící odložil kytaru a představil se:

„Ahojky, já jsem Jack“ a políbil mne na rty.

Jenom tak ! Jako by to bylo něco uplně samozřejmého prostě jen tak někoho políbit.

Kdyby ho viděla Mary, asi by utekla, a po polibku by padla do mdlob.

Kdyby tu byla matka, už by na něj volala policii…

„Já jsem Sarah.“

Představila se hnědovláska, a pohladila mne po vlasech a také políbila.

Smí se to vůbec ?

Může dívka políbit dívku.

Není to proti přírodě a bohu ?

A jak se představí blondýnka ?

„Já jsem Claris, ale všichni mi říkají Taura.“

A znovu dívčí polibek …Byli z celých států a k nám do Sleeptownu se dostali jen náhodu.

Doma už je to nebavilo, a tak na stopa křižovali Floridou a hledali dobré lidi.

Když je našli jeli zase dál.

Všichni tři se potkali náhodou na cestě a protože jim bylo fajn, tak spolu zůstali.

Nebo alespoň tak mi to Taura vysvětlila.

Když se mě ptali co dělám já, tak jsem se nezmohla na kloudnou odpověď.

Když srovnám svůj život s jejich, tak ten můj je celkem obyčejný, nudný a prázdný.

Nikde jsem nebyla.

Nikoho neznám.

Nic neumím.

To vše co do mne rodiče a škola hustí, nemá nic společného s opravdovým životem a věděním.

„Tohle máš ode mě.“

Řekla Sarah a podala mi překrásnou šňůru korálků.

„Kde se dá něco takového koupit ?“

Zeptala jsem se když už zdobily moji hruď.

„Tyhle nikde nekoupíš.

Ty jsem navlékala sama pro dobrého člověka.

A tak je dávám tobě.“

Taura a Jack se začali líbat.

Tady před námi!

Vůbec jim nevadila přítomnost moje, ani Sarah.

S otázkou v očích jsem se podívala na Sarah.

s“Máme se rádi a nestydíme se za to.„

Přece to bylo na mně už moc.

„Vždyť je to velice neslušné…“

Sarah moje reakce ani trošku nepřekvapila, a hned mi to začala vysvětlovat:

„Víš na to už jsme si zvykli, že squaři se na nás dívají jako na zvířata a přitom závidí, že nemůžou dělat to co my.

Nemohou se jenom tak sebrat a odjet pryč. Nemohou se milovat tak kde chtějí, s kým a jak chtějí.

Mají totiž svoje úřady, akcie, porady, auta, funkce, rodiny, závazky, povinnosti, sousedy a zvyky.

Ale tohle všechno jsou jenom zbytečné mraky na jasném nebi života jehož sluncem je láska.

Láska je to jediné, pro co má cenu žít. Ne pro dům a postavení ale pro ty, jenž miluješ.“

No to všechno chápu a souhlasím s tím ale takhle ?

Sarah poznamenala: „No ty ale vyváděj, jako kdyby se neviděli sto let…

Nepřidáme se ?“

Šok, je slabé slovo pro stav který mi ta otázka způsobila.

Představa že bych se mohla k nim přidat, bořila jako vlna tsunami moje křehké představy toho, co se děje mezi dvěma, když jsou takhle sami.

Sarah na hlavě přistálo Jackovo batikované tričko, a Taura si právě sundavala Vyšívanou halenku.

Nejvíce mě udivilo, že pod ní neměla nic, ani podprsenku.

Hodně stydlivě jsem se na to zeptala Sarah.

„Na co podprsenku ?“

„Takovou věc nepotřebujem je to dobrý akorát jako postroj na psa, nebo omezovadlo osobní svobody.

Vždyť ani ty nemáš tak velká prsíčka, než aby jsi jí potřebovala.“

A měla pravdu.

Ještě jedna otázka se mi honila hlavou:

A co když nás někdo uvidí ?

„Tak ať, no tak nás uvidí. a co ?“

Nikdo je tady nezná a nic je tu nedrží.

Jím to může být jedno, co když tu ale někdo uvidí mně?

Ale ne. Ulice je liduprázdná a všichni jezdí autem.

Nikdo nás neuslyší ani neuvidí.

Taura i Jack byli už celí nazí a vyměňovali si navzájem polibky po celém těle.

Bylo to poprvé co jsem viděla nahého kluka.

Celkem zajímavý pohled.

Taura na chvilku vystrčila zpod Jacka hlavu a s úsměvem zavolala

„Sarah, go!“, a pokračovala ve svém jistě zábavném díle.

Při pohledu na ty dva, se mi po celém těle rozlil ten stejný pocit, jako mívám občas ráno ve sprše.

Sarah si svlékla tričko, a já uviděla její ňadra, skoro stejná jako mám já, jenomže malinko větší.

„Opravdu se nepřidáš ?“, zeptala se.

Chtěla jsem z toho vycouvat nějakou zdvořilostní frází, ale žádná mě zrovna nenapadala.

A taky mě zradily mé oči, fascinovaně hledící, na pulsující těla Jacka a Taury.

Sarah ale už věděla, kolik bije. „No jo squáři… Ty jsi ještě nikdy nic podobného nedělala, že jo ?“

Vzala moji ruku a položila ji na svou hruď.

„Je to snadný“ řekla a políbila mne.

Bylo to něco úplně ůžasného, něco nového.

Před očima se mi zatmělo a hlava se zatočila.

Teď už chci jen jediné: Líbat, hladit, být hlazena a líbána.

Dotýkat se, a cítit dotyk.

Moje tričko s logem basketbalového týmu znenadání leželo přes jeden z bubínků, a Sarah mi právě svlékala podprsenku.

Poprvé v životě jsem se cítila býti opravdu svobodná.

Odhalená tajemství

Bylo to nepopsatelně nádherné. Bylo to jako burácející vodopád diamantových kapek, uprostřed čarokrásného, divokého a nespoutaného pralesa, když se k nám přidala ještě divoká Taura a já ucítila její rty na svém břichu. Jack zatím seděl opodál, usmíval se od ucha k uchu a vyndaval z báglu, co ležel nedaleko, nádherně malovanou dřevěnou krabičku.

Tempo našich pohybů se neustále zvyšovalo.

První s milováním přestala Sarah.

Hlasitě vzdechla.

Její tělo se napjalo a zachvělo.

Poté se uvolnila a oddala plně zemské tíži.

Lekla jsem se toho a hned se ptala Taury, co se to Sarah stalo.

Poté jsem poprvé v životě slyšela slovo orgasmus.

Taura mi vysvětlila že orgasmus je vyvrcholením, a u každé dívky je jiný.

Určitě bych to chtěla taky zažít.

Podle toho co mi povídaly, je to neposatelně krásný, svíravý pocit, který se jako výstřel šíří celým tělem.

Po něm následuje sladké uvolnění.

Ale poprvé bych to měla zažít s klukem, kterého miluji, a který miluje mě.

No a to je problém.

Nikdo takový tady není, protože všichni kluci který znám, by mne potom považovali za svůj majetek.

Nemám ráda majetkářství.

Když jediné co člověk k životu potřebuje, je jenom trocha vody a jídla, není potřeba, se přeci hnát ještě za nějakým dalším bohatstvím.

Vidím to podle svého otce, který má tím větší starosti, čím větší, nebo i menší cenu mají akcie jeho společnosti.

Když padají, bojí se krachu.

Když rostou, děsí se spekulací a já s mámou to vždy odneseme.

Jack otevřel dřevěnou krabičku a špetku z jejího obsahu nasypal do malé vyřezávané dýmky.

Chvilku hledal v kapse zapalovač, poté dýmku zapálil.

Natáhl kouř do plic a podal ji Tauře.

Ta seděla stále vedle mne tak, jak jí Pán Bůh stvořil, a hladila mne po zádech.

Vzala dýmku a potáhla. „Na, tady máš“ řekla.

A dýmku podala mě. „Co je to?“ Zeptala jsem se Taury. „Tráva“ Zněla krátká odpověď.

Takže v té dýmce je droga! Chtěla bych to zkusit, ale určitě je to nebezpečné.

Nevím, jak to na mne bude působit, a ani jak dlouho.

Co když to na mne doma poznají ?

Neudělá se mi potom špatně?

Jednou jsem ještě ze spolužačkou po škole zkoušela kouřit cigarety, ale moc se mi to nelíbilo.

Dráždivý dým mě nutil ke kašli, a bylo mi potom docela špatně.

A jak mě bolela hlava! Přesto jsem ale vzala nesměle dýmku do ruky a prohlížela ji.

Vonělo to opravdu tak, jako hořící tráva.

„No dej si !“

Povzbuzovala mě Taura, zatímco Sarah ještě pořád ležela rozkošnicky natažená na zemi.

„A podržet co nejdýl“

Poučovala dál Sarah.

Nadechla jsem se voňavého kouře z troubele a podala dýmku dál.

Chvíli jsem kouř držela v sobě, ale když už se to nedalo vydržet, tak jsem vydechla.

Nejvíc mě udivilo, že se mi nechtělo kašlat.

To už Taura podávala dýmku Sarah.

Poté mě napadlo, že tu ještě sedím nahá, a měla bych se obléci.

Hodila jsem tedy na sebe tričko, jenom tak bez podprsenky, a tu schovala do kapsy u kalhot, když byla u mne dýmka podruhé.

Teď už mě to trošku škrabalo v krku ale já nechtěla, aby to poznali.

Kouřila jsem dál s hranou lehkostí.

Podala jsem dýmku znovu Tauře, a pokračovala v oblékání.

Když jsem se chtěla nadzvednout, abych si natáhla kalhoty, tak jsem měla pocit takové zvláštní lehkosti v celem těle.

Sarah se začala něčemu smát a také se snažila obléci, ale moc se jí to nedařilo.

Její souboj s tričkem byl marný a tričko vyhrávalo.

Seskočilo jí z ramen a začalo se nám všem strašlivě smát, až mu jeho batikované oči slzely.

To už se mu ale hihňal i Jack s Taurou.

Nezbylo mi, než mu to vrátit a smát se.

Chtěla jsem něco povědět Tauře, ale najednou jsem si vzpomněla, že jsem to už dávno zapomněla.

V puse jsem cítila už asi dva roky zvláštní sucho, a tak povídám Tauře: „Je to zajímavý.. Ale pověz mi prosímtě jak to řeknu doma našim, že ještě žiji.

Určitě až příjdu domů, tak budou oslavovat desáté výročí mého úmrtí… “ Taura nechápe “ Jakto …„

No to dá přece rozum když tady sedím deset let a je to tady sice fajn, ale přece tady nemůžu sedět deset let?

Co když to není deset let, ale jenom půl sekundy, a až se s nimi rozloučím tak se vrátím domů a zjistím že je teprve včera.

Docela chaos.

Sarah se na chvilku zvedla ze země a houkla na mě „No troubles!“, a znovu se poroučela gravitaci a smíchu.

Jack vzal kytaru a začal hrát.

Tóny do mne pronikaly, a já chápala i nepatrné změny rytmu.

Byla jsem součástí té hudby.

Taura na sebe hodila svoji sukni a blůzku.

Chopila se bubínku.

Jeho zvuk, to byla tajná řeč tisíce let ztraceného národa, kterému jsem jako kouzlem rozuměla.

Říkal: Zpívej, tancuj, dýchej, miluj - žij.

Jack začal spívat „Hare Krishna Hare Krishna Krishna Krishna Hare Hare“.

Obě dívky se přidaly „Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare“

Podruhé to samé odespíval jenom Jack.

Potřetí se znovu Taura se Sarah přidaly a zpívaly tu podivnou monotónní píseň znovu dokola.

I když zpívali pokaždé to samé, každá sloka mi přišla uplně jiná.

A vždy při liché sloce, to znovu vybuchlo v nové síle.

Začala jsem tedy spívat taky každou druhou sloku a rytmicky se kývat a tančit v tom jednoduchém rytmu.

Nevěděla jsem proč, ale prožívala jsem nádherný a dosud nepoznaná pocit křišťálově čistého štěstí.

Takhle to trvalo tisíce let.

Den končí, život začíná

Wendy: „Nemohu tu s vámi zůstat. Začlo se stmívat.

Máma už mě jistě očekává, že se vrátím s Mary domů.“

Jack: „Se neposere…“

Taura prokázala více rozumu.

Políbila mě a řekla:

Taura: „Tak běž, ať nemáš doma problémy“

Wendy: Sarah mě také políbila.

Poslední Jack sice trošku škrábal, ale to přece každý správný chlap.

Vstala jsem a upravila se.

Zbývá se už jenom zeptat na to poslední.

„Uvidím vás ještě někdy ?“

Sarah: „Určitě Už je pozdě.

Přespíme tu a zejtra půjdeme dál.“

Taura: „Příští měsíc se chceme vrátit do San Francisca.

Jestli chceš, tak přijeď …“

Wendy: Jak mám přijet ?

Rodiče mě nepustí a nemám dost peněz na autobus.

Oni ale taky nemají peníze a jezdí si po státech, jak se jim zachce.

Sarah mi vyprávěla, že žila ve stejné rodině jako já.

Pak jí to přestalo bavit napsala rodičům, co si o nich myslí a šla jenom tam kam sama chtěla.

Naposledy jsem se otočila a zamávala těm třem človíčkům.

A přemýšlela o tom co bude se mnou za týden a za měsíc.

Jak to mohu vydržet v šedém a chladném rodném domě, kde se ke mně chovají jako ke kusu nábytku?

Už nechci být jen ta poslušná dcerka továrníka.

Nechci a nebudu se nudit na povinných večírcích pro tupohlavé.

Ne, já nepatřím do high society.

Kamkoliv, ale tam ne.

Hned zítra se svítáním to udělám jako oni.

Vezmu si jen pár hadříků a uteču do toho zářivého světa, který je plný hodných lidí, které budu milovat, a zla, proti kterému budu bojovat.

Ten svět přeci patří mě, a je na něm tolik věcí, které bych chtěla poznat a naučit se jim.

Jak mi to jen povídal Jack ..?

Jack: věřím že se znovu narodím, podle skutků tohoto života…

Wendy: Nebo co povídali o komunitě Strawbery Fields ?

Musí tam být …

Taura: ten nejlepší život jaký si jen dovedeš představit.

Wendy: V tom okamžiku jsem cítila nezkrotnou sílu, a chtěla běžet snad až na konec světa.

Tak jsem se rozběhla cestou od parku směrem k našemu domu.